V nakladatelství LIBRI právě vychází: Filipíny,Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,

PLESKOT, Jiří

Jiří PLESKOT (* 3. 5. 1922 Milostín, okres Rakovník, † 1. 12. 1997 Praha)  – herec; manžel herečky J. Jiráskové a poté rozhlasové a tv. moderátorky a redaktorky Olgy Čuříkové (1932-2016). Už před ukončením studia div. vědy a estetiky na FF UK v Praze (absolvoval roku 1949) hrál v avantgardním div. souboru Modrá halena na Kladně. Po krátkých angažmá v oblastních divadlech v Mladé Boleslavi (1948–50) a Hradci Králové (1950–51) zakotvil již natrvalo v souboru pražského Ústředního divadla čs. armády, respektive Divadla na Vinohradech, kterému zůstal věrný až do odchodu do důchodu (1988). Ovšem i poté s milovanou scénou spolupracoval. Ztvárnil zde na 120 rolí, zaujal jako Brick ve Williamsově Kočce na rozpálené plechové střeše, režisér ve Vančurově Josefíně, doktor Rank v Ibsenově Noře, Monachov v Leonově Zlatém kočáru, Raylis v Clavellově a Hubačově Králi Krysovi, páter Alexander v Šotolově a Vostrého Tovaryšstvu Ježíšovu. Všechny jeho postavy i figurky, ať tragické či komické, byly prodchnuty intelektuálním přístupem. Za jejich zdánlivou nenápadností je čitelná zaujatá a promyšlená tvůrčí práce, herecká připravenost, kulturní poučenost a umělecká přesvědčivost. Těmito atributy se vyznačuje také jeho tvorba televizní a filmová. Před film. kamerou stanul poprvé roku 1957 v epizodce důstojníka VB v detektivce V. Borského Padělek (1957). V Krškově současném psychologickém dramatu Zde jsou lvi (1958) měl epizodu havíře s dynamitem. Větší charakterní role vytvořil ve filmech J. Krejčíka: navrátilec z emigrace zedník Janík v dramatu Labyrint srdce (1961) a doktor Raško ve válečném dramatu Polnočná omša (1962), zachycujícím dusnou atmosféru na Slovensku v posledních válečných Vánocích roku 1944. Z jeho rolí otců dospívajících dětí byla zvlášť výrazná postava manžela (jeho ženu hrála J. Jirásková) a otce dospívajícího Michala (J. Hanzlík), bývalého novináře a nakladatelského redaktora, který nebyl schopen komunikovat ani se ženou, ani se synem, a tak ho nepřímo dohnal k útěku z domova v Mášově a Čuříkově psychologickém filmu Bloudění (1965). Hrál i v dalším Mášově filmu – správce hotelu v tragikomickém podobenství Hotel pro cizince (1966). V detektivce Petra Schulhoffa Vrah skrývá tvář (1966) byl poručíkem místní VB a ve Vorlíčkově parodii špionážních filmů Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky (1967) hrál šéfa špionážní agentury nejmenované „podmocnosti“. K prudkému rozvoji jeho film. tvorby došlo v 70. letech, kdy natáčel tři až pět filmů ročně. S velkou přesvědčivostí ztělesnil v prvních dvou dílech Vávrovy volné trilogie „rekonstrukcí“ událostí z naší nedávné historie Dny zrady (1973) a Sokolovo (1974) bývalého prezidenta republiky Edvarda Beneše. Později ho hrál i v dalších normalizačních tendečních filmech: v Traplově hraném „dokumentu“ o únorových událostech roku 1948 Vítězný lid (1977) a ve slov. filmu Vlado Bahny Poéma o svedomí (1978). Nadále byl otcem dospívajících dětí v Hanibalově Malém letním blues (1967) a Novákově komedii Léto s kovbojem (1976), kde jeho dcerami byly A. Čunderlíková, respektive D. Kolářová. Šviháckým a trochu proutnickým dědečkem dospívajícího chlapce (R. Medek) byl v Papouškově komedii o citových zmatcích Konečně si rozumíme (1976). Objevil se v dalších detektivkách Tři nevinní (1973), Noc klavíristy (1976), Čas pracuje pro vraha (1979). Z dobře odpozorovaných a věrohodně ztvárněných kantorských postav (Místo v houfu, 1964; Kateřina a její děti, 1970; Maturita za školou, 1973; Profesoři za školou, 1975; Julek, 1979) je nutno vyzvednout postavu starého učitele výtvarné výchovy Vamberu, který se stal nedobrovolným, ale nakonec nesmírně aktivním a obětavým vedoucím prázdninového výletu na kolech na Slovensko v dětském filmu Jiřího Hanibala Leť, ptáku, leť! (1978). Zajímavé postavy vytvořil v historických a životopisných filmech: ve Vávrově Příběh lásky a cti (1977) hrál přísného profesora Mužáka, manžela Karolíny Světlé (B. Turzonovová), a v Soukupově arbesovském Romanetu (1980) pražského policejního radu Dederu, s nímž novinář a spisovatel Jakub Arbes (V. Preiss) svedl tvrdý, ale marný zápas. Moudrostí a citem naplnil úlohu lázeňského lékaře a milujícího dědečka titulní hrdinky (Ž. Fuchsová), rozpustilé šestileté holčičky, o jejíchž nejroztodivnějších dobrodružstvích s kouzelnými plastelínovými bytůstkami nadpřirozených schopností pojednávají pohádkové komedie Lucie, postrach ulice (1984) a …a zase ta Lucie! (1984), které natočil na základě tv. seriálu Jindřich Polák. S film. publikem se rozloučil rolí otce hlavních hrdinů, dvou bratrů zcela odlišných povah, intelektuální úrovně a morálních zásad, senzitivního skladatele vážné hudby (L. Frej) a hloupého venkovského funkcionáře (P. Čepek) v Mášově společenské moralitě Skřivánčí ticho (1989). Svými postavami noblesních, důstojných a distingovaných mužů doprovodil také desítky tv. inscenací, např. Příběh starý deset let (1961), Střevíčky (1962), Metelice (1963), Samota (1965), Vrah dostal Goncourta (1966), podivný příběh jedné lásky (1966), Lucerna (1967), Záhořanský hon (1968), Tchýně (1969), Obžalovaná (1969), Brouk v hlavě (1970), Mordová rokle (1970), Dlouhý podzimní den (1971), Čestné kolo (1973), Kdo je kdo (1974), Vilém Rozkoč (1975), Tribun lidu (1975), Dalskabáty, hříšná ves (1977), Dvacet tisíc mil pod mořem (1980), Diplomat (1982), Zločin v obrazárně (1984), Sedmipírek (1985), Otmar čeká spojku (1987), Uzavřený pavilón (1991) a Jehlice sluneční paní (1991). Na obrazovce patřil k oblíbeným seriálovým hercům (Sňatky z rozumu, 1968; F. L. Věk, 1971; 30 případů majora Zemana, 1974–79; Nemocnice na kraji města, 1978; Lucie, postrach ulice, 1980; Arabela, 1980; Doktor z vejminku, 1982–83; Dobrá Voda, 1982; Sanitka, 1984; Vlak dětství a naděje, 1985; Černá země, 1985; Zlá krev, 1986;Gottwald, 1986; Rodáci, 1988). Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (1994).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!