V nakladatelství LIBRI právě vychází: Filipíny,Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,

PIVEC, Jan

Jan PIVEC (* 19. 5. 1907 Praha, † 10. 5. 1980 Praha)  – herec; bývalý manžel herečky J. Romanové. Po otci, vyhlášeném vinohradském nožíři a milovníkovi operety, zdědil lásku k divadlu. Jako chlapec navštěvoval Pištěkovu Arénu. Z reálky přešel na dvouletou obchodní školu na Smíchově, po jejímž absolvování nastoupil jako účetní praktikant ve výrobně dětské moučky. Po ochotnických začátcích ve spolku Vavřín odešel roku 1926 k hereckým společnostem ředitelů Kala Hroudy (Biblická scéna), Jana Drobného a Oldřicha Nádhery (Nová česká scéna). Na doporučení ředitele Vladimíra Wuršera se pokusil o přijetí na pěvecké oddělení Pražské konzervatoře, stal se však posluchačem oddělení dramatického (1927). Ještě za studií vystupoval v Osvobozeném divadle (Vest Pocket Revue) a žižkovském divadlem Akropolis. Po absolutoriu (1930) nastoupil ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, kde hrál česky i slovensky. Odtud jej angažoval K. H. Hilar roku 1934 do Národního divadla v Praze, jehož členem zůstal nepřetržitě až do odchodu na odpočinek (1970). Živelné, emotivní herectví, vrozená komediálnost a osobitý humor jej od mládí předurčovaly především k postavám komickým. Jako herec vysoké statné figury a prudkého temperamentu hrál dlouho vitálním a životním elánem hýřící mladíky, jimž se v div. kruzích přezdívalo naturbuš. Pivec je však stavěl na rozporu mezi jejich hřmotným zjevem a chováním a dobrou, citlivou a lehce zranitelnou duší. Záhy se však prosadil také jeho vytříbený smysl pro tvorbu výrazných charakterů v komediální, dramatické a tragikomické poloze. Postavy, které vytvářel, neoplývaly nadbytkem psychologičnosti, byly spíše živočišné, jakoby spontánní a ukované z jednoho kusu. Přestože mnohdy jeho projev působil dojmem improvizovanosti, byl vždy promyšlený a pevně ukotvený. Jeho sytý, hutný baryton byl schopný mnoha nuancí. K výrazným charakterizačním prostředkům patřil i jeho nakažlivý mužný smích, znějící v nejrůznějších odstínech, bohatá mimika obličeje a hra lehce přivřených, pátravých nebo lišácky se usmívajících očí. Hereckým rejstříkem obsáhl velké a titulní postavy shakespearovské (Orlando v komedii Jak se vám líbí, Mercutio v Romeovi a Julii, Tobiáš Říhal ve veselohře Cokoli chcete, Jago v Othellovi, Falstaff ve Veselých paničkách windsorských) a ruského repertoáru (Osip a hejtman v Revizorovi, Prozorov ve Třech sestrách, Trigorin v Rackovi), ale i lidové typy české klasiky (Vítek ve Zlatém jelenovi, Honza v Princezně Pampelišce, Bláha a Šmejkal v Našich furiantech, Klásek a Sejtko v Lucerně, Vávra v Maryše). Z českých soudobých autorů měl zvlášť blízko ke Karlu Čapkovi (titulní hrdina Loupežníka, baron Krüg a maršál v Bílé nemoci). Silnou doménou se mu staly i postavy tvrdé, zlé, temné, nevyzpytatelné a uzavřené (Mefisto ve Faustovi). Již jako konzervatorista statoval ve filmu a drobnou epizodku bankovního úředníka si zahrál v němém filmu režisérky Z. Molas v detektivce Pancéřové auto (1929). Později si filmaři dost dobře nevěděli rady s jeho robustním zjevem a hlasovým fondem. Herecký debut ve zvukovém filmu, byla to menší postava seržanta Krále v životopisném filmu J. Svitáka Milan Rastislav Štefánik (1935), tak byl úzce spjat s jeho bratislavským působením. Komická postavička automobilového závodníka Freda Krupičky, mladého flákače a poněkud degenerovaného příslušníka pražské společenské smetánky, kterou si scenáristé a režiséři Haas a Vávra připsali do své adaptace Langrovy div. komedie Velbloud uchem jehly (1936), však ukázala sílu jeho komediálního nadání. Podle vzoru amerického film. komika Bustera Keatona alias Friga se Pivec snažil vyvolávat veselé situace se smutnou tváří, přičemž i v té nejkomičtější postavě se vždy snažil nalézt její tragický protipól. V podmínkách meziválečné a protektorátní produkce nebýval ani herec jeho vloh a psychofyzických dispozic ušetřen povážlivého údělu film. milovníka. Ztělesňoval – podobně jako zpočátku na jevišti – kontrastní postavy k uhlazeným lyrickým a salonním milovníkům, veselé pořízky poněkud halasné živočišnosti, avšak dobrosrdečného a kamarádského ducha, bodré a sympatické mladíky, kteří dovedou pobavit i rozesmát svou bezprostředností: hanácký student filozofie Václav Frýbort ve Vávrově Filosofské historii (1937), posluchač vojenské akademie, kanonýr Vladimír Bouchal v Borově Neporažené armádě (1938), student medicíny Karel Pechan v Holmanově melodramatu Minulost Jany Kosinové (1940) a v neposlední řadě hudebník a improvizovaný číšník Jirka Tůma, který se svými dvěma kamarády (L. PešekA. Novotný) pomůže mladé půvabné dědičce (N. Gollová) zprovoznit omšelý předměstský hotýlek v komedii M. Friče Hotel Modrá hvězda (1941). Pro silný dramatický náboj jeho herectví však tehdejší film uplatnění nenašel. A tak nakonec za okupace dominoval v nenáročné veselohře V. Slavínského Muži nestárnou (1942), v níž s nepřekonatelnou vervou hrál profesorova syna Stáňu Járského, který dokázal eroticky zaujmout příslušnice hned tří generací jedné rodiny, představované Z. Kabátovou, J. RomanovouJ. Smejkalovou. Právě jeho svěží herecký výkon, jemuž nechyběly ani pěvecké schopnosti (písně Madonno máChci říci Vám se v jeho interpretaci stala gramofonovým hitem), se zasloužil o zcela mimořádný divácký úspěch tohoto filmu. Do konce války sehrál spoustu různorodých rolí, např.: podvodník s obrazy Kolář v Cikánově komedii Příklady táhnou (1939), ing. Petr Koval ve Slavínského komedii Poznej svého muže (1940), stavitelský asistent Jan Králiš ve Slavíčkově melodramatu podle Raisova románu Pantáta Bezoušek (1941) nebo malíř Jan Karas ve Vávrově příběhu Okouzlená (1942). Z okupačních rolí nelze opomenout ani sklářského a zednického tovaryše Potměbílého, překypujícího vlašskou jiskrností a temperamentem ve Vávrově historickém dramatu Rozina sebranec (1945). Ve znárodněné kinematografii přešel po několika veseloherních úlohách – psychiatr docent MUDr. Jakub Johánek v další komedii V. Slavínského Dnes neordinuji (1948), starosta a hospodský Bálek v Hubáčkově komedii Haškovy povídky ze starého mocnářství (1952), kritik Pošahal v satiře M. Friče Zaostřit, prosím! (1956) – k postavám charakterním, převážně negativním a nesympatickým. Patřil mezi ně fašistický zločinec a falešný správce pily Zeman v dramatu J. Krejčíka Ves v pohraničí (1948), podvodník Romanov v dramatu V. Borského Jestřáb kontra Hrdlička (1953), římský a uherský král Zikmund ve Vávrově husitské trilogii Jan Hus (1954), Jan Žižka (1955) a Proti všem (1956), podvodník a zloděj Josef Hradec v Gajerově dramatu Vina Vladimíra Olmera (1956), zlověstně agilní vrátný, funkcionář Josef Saska ve Vávrově dramatu Občan Brych (1958), vydřidušský kupec Jindřich Konopík, jemuž se zedník Kašpar Lén (R. Brzobohatý) pomstí za smrt svého přítele Kryštofa (G. Nezval) a zhanobení jeho dcerky (I. Devátá) ve Steklého adaptaci románu K. M. Čapka Choda Mstitel (1959). Velkou dramatickou postavu, aspoň trochu se blížící k těm, po nichž Pivec ve filmu marně toužil, vytvořil v současném příběhu Vladislava Delonga Dům na Ořechovce (1959). Jeho penzionovaný profesor Jaroslav Mareš byl zatrpklý egoista a morous, kterého žena (M. Brožová) a tchýně (O. Beníšková) ještě více popouzely proti mladým manželům (J. ValaM. Tomášová) žijícím v podnájmu v jejich vile. Po roli majora wehrmachtu Schwarze ze středometrážní grotesky Blbec z Xeenemünde (1962), kterou natočil Jaroslav Balík podle povídky Josefa Nesvadby, se jeho film. tvorba definitivně uzavřela úlohou c. a k. vrchního oficiála Vavřince Konopky ve Filipově humoresce podle Ignáta Herrmanna Příběh dušičkový (1964), původně určené pro televizi. Co mu tedy odepřel film, alespoň zčásti mu nadále vynahrazovala televize, kde vytvořil (nejčastěji pod vedením režiséra Františka Filipa) lidsky jadrné portréty starých, hartusivých a nevrlých mužů v inscenacích Chléb a písně (1960), Lišák Pseudolus (1960), Duhu pro můj den (1960), Hrdinové okamžiku (1961), Magdalena Dobromila Rettigová (1961), Námluvy (1962), Ženy ve smutku (1965), Malér (1965), Láska jako trám (1967), Dobrý člověk ještě žije (1967), Lucerna (1967), Vlastním přičiněním (1967), Zeď (1970), Rembrandt (1971), Klobouk plný deště (1973) aj. Smrští protikladných pocitů, poloh a emocí vrchovatě naplnil postavu přísného otce titulního hrdiny (R. Brzobohatý) v historickém seriálu F. L. Věk (1971). Často účinkoval v rozhlase (Válka s mloky, Švejk). Jeho nedokončené paměti byly posmrtně vydány knižně pod názvem Thespidova kára Jana Pivce (1985). Souhrnnější přehled a charakteristiku jeho umělecké činnosti přinášejí monografie Viktora Kudělky Jan Pivec (1989) a Davida Laňky Jan Pivec: známý neznámý (2006). Laureát Státní ceny Klementa Gottwalda (1955) a nositel titulů Zasloužilý umělec (1958) a Národní umělec (1963).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!