V nakladatelství LIBRI právě vychází: Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,Tajný život afghánských dívek,

PIŠTĚK, Theodor

Theodor PIŠTĚK (* 13. 6. 1895 Praha, † 5. 8. 1960 Mukařov)herec; syn zpěváka, herce a divadelního ředitele Jana Pištěka (1847–1907) a herečky Marie Slánské-Pištěkové (rozené Kousková), manžel herečky M. Ženíškové a otec malíře a filmového výtvarníka Theodora Pištěka (* 1932). Už v dětství poznal velmi důvěrně div. prostředí, od klukovských let hrál s bratrem v otcově Pištěkově lidovém divadle na Královských Vinohradech zvaném „Pištěkárna“. Na přání matky však neměl pokračovat v rodinné herecké tradici, nýbrž si měl vysokoškolským vzděláním zabezpečit solidní existenci. Odmaturoval na Malostranském gymnáziu a zapsal se na medicínu. Ve studiu mu však zabránila 1. světová válka a po převratu se k němu již nevrátil. Když za války sloužil v Krakově, stal se vášnivým návštěvníkem tamních biografů, kde ho zaujaly zejména skandinávské filmy s Gunnarem Tolnaesem. Pod jejich vlivem napsal tehdy film. libreto o neopětované lásce mladého frátera Mnichovo srdce (1921), které později zfilmoval F. HlavatýR. Tumou a jinými herci vinohradského divadla (sám byl obsazen do role postaršího chalupníka Holého). Po demobilizaci pomáhal své ovdovělé matce vést rodinné divadlo, kterému začal kralovat i herecky (korunní princ Rudolf ve hře Mayerling). K. H. Hilar ho pak angažoval do Městského divadla na Vinohradech (1919–20). Třebaže se Pištěk v určitých životních etapách objevoval na divadelních prknech (1936–44 hrál v nuselském Tylově divadle a 1947–51 byl členem Městského oblastního divadla Praha-Žižkov, respektive Praha-Libeň), prakticky celý svůj umělecký život zasvětil českému filmu, v němž začínal od píky a vyzkoušel snad všechny druhy film. profese. Byl scenáristou (Mnichovo srdce, 1921; Hraběnka z Podskalí, 1925), režisérem (Trny a květy, 1921; Proudy, 1922; Svatební košile, 1925; Karel Havlíček Borovský, 1925; Aničko, vrať se!, 1926; Ve spárech upíra, 1927; Aféra v grandhotelu, 1928; Děvče z předměstí anebo Všecko příjde na jevo, 1939), ale především hercem. Roku 1928 začal vydávat s J. W. Speergerem populární měsíčník Revue filmu, který však po dvou číslech zanikl. Pro dokreslení spíše jeho lidského než uměleckého profilu uveďme, že po otevření Lamačova košířského ateliéru Na Kavalírce zde založil a vedl kantýnu a v září 1927 přijal místo ředitele automatu Lucerna, za což byl tvrdě kritizován. Jeho filmografie je co do počtu titulů v českém filmu rekordní: jen jako herec se podílel na 76 němých a více než 170 zvukových filmech a až na několik málo výjimek to byly role velké, hlavní či dokonce titulní. Ve 30. letech, tedy v době jeho největší popularity, jen málokdy poklesl počet jeho rolí pod deset ročně a roku 1937 jich bylo devatenáct (hrál tedy téměř v polovině celé roční produkce). Poprvé se objevil na plátně roku 1921 a již rok nato vytvářel hlavní a titulní role. Hrál smělé romantické a lidové hrdiny, jako byl legendární slovenský zbojník Juro Jánošík ve slovensko-americkém filmu režiséra Jaroslava Siakeľa Jánošík (1921; ve zvukové verzi P. Bielika z roku 1935 ztělesnil Jánošíkova protivníka hraběte Markušovského), chrabrý karpatský kníže-osvoboditel Fedor Koryatovič v pověsti Koryatovič (1922) režiséra Jana Justa-Rozvody nebo mlynář Libor v němé adaptaci Jiráskovy div. hry Lucerna (1925) K. Lamače. V počátcích své dráhy slavil úspěchy také jako charakterní milovník: Ambrož Potocký v Kolárově prvním zfilmování románu Karoliny Světlé Kříž u potoka (1921), statkář Bohdan Dražický ve fantastickém příběhu téhož režiséra Příchozí z temnot (1921), hrabě Valdemar Lomecký v Antonově dramatu podle Máchovy povídky Cikáni (1921), majitel hračkářského obchodu Ladislav Ronovský v komedii S. Innemanna Komptoiristka (1922) aj. Výrazně odlišenou dvojroli statkáře Artura Galgina, považovaného po vlakové havárii za mrtvého, který však pouze ztratil paměť a žil v zapadlé vesnici jako tulák Mathis, vytvořil v dobrodružném filmu V. Kubáska Záhadný případ Galginův (1923). Ve 20. letech se objevil i v některých rakouských a německých filmech (Saxophone-Susi, 1928; Vater Radetzky, 1929; Der Monte Christo von Prag, 1929). Velkou výjimkou mezi jeho film. rolemi je tragická postava surového a věčně opilého uhlíře a bezohledného manžela udřené pradleny v Junghansově němém filmu Takový je život (1929). Aby si mohl tuto postavu zahrát po boku vynikající ruské herečky Very Baranovské, financoval tento film německého režiséra a po jeho komerčním neúspěchu splácel půlmilionový dluh plných čtrnáct let. Zasloužil se však rozhodující měrou o vznik jednoho z nejvýznamnějších českých němých filmů evropského formátu. Výše zmíněné postavy však tvoří v jeho filmografii vlastně jen výjimku. Tento nadaný herec, jehož projev se vyznačoval střídmými gesty, živýma očima a živelnou bezprostředností, velmi brzy upadl do stereotypu komických figur bodrých a dobromyslných měšťáků nejrůznějšího společenského postavení, rozšafných a žoviálních otců rodin a manželů bojících se rázné ženy, kterou představovaly B. Svobodová (Syn hor, 1925; Bludné duše, 1926; Pantáta Bezoušek, 1926; Známosti z ulice, 1928), M. Nademlejnská (Neviňátka, 1929), H. Monczáková (Vendelínův očistec a ráj, 1930; C. a k. polní maršálek, 1930), ve zvukové éře nejčastěji A. Nedošinská. Z této kolekce se vymyká tragikomický portrét ušlápnutého muže sžíraného žárlivostí v postavě podváděného manžela Hilberta v Erotikonu (1929) G. Machatého. V rolích jeho dospívajících dcerušek se vystřídaly snad všechny hvězdy a hvězdičky meziválečného a protektorátního filmu: A. Ondráková (Drvoštěp, 1922; Hraběnka z Podskalí, 1925; Aničko, vrať se!, 1926; Polská krev, 1934), M. Ženíšková, se kterou se roku 1930 oženil (Syn hor, 1925; Podskalák, 1928; Pražské švadlenky, 1929; Mámino srdce, 1933), J. Vacková (Otec Kondelík a ženich Vejvara, 1926), později J. Štěpničková (Muži v offsidu, 1931; Jedenácté přikázání, 1935), J. Lhotová (Jindra, hraběnka Ostrovínová, 1933), H. Vítová (Matka Kráčmerka, 1934; Jarčin profesor, 1937), H. Bušová (Barbora řádí, 1935; První políbení, 1935), V. Ferbasová (Srdce v soumraku, 1936; Slávko, nedej se!, 1938; Žabec, 1939), T. Grosslichtová (S vyloučením veřejnosti, 1933; Advokátka Věra, 1937), J. Steimarová (Irčin románek, 1936), E. Gerová (Harmonika, 1937; Otec Kondelík a ženich Vejvara, 1937), E. Hálková (Cech panen kutnohorských, 1938), L. Baarová (Švadlenka, 1936; Artur a Leontýna, 1940), A. Mandlová (Katakomby, 1940), Z. Janů (Z českých mlýnů, 1941), L. Chválová (Roztomilý člověk, 1941) aj. V naprosté menšině byl otcem dospívajících synů (Pan otec Karafiát, 1935; Pod jednou střechou, 1938; Slečna matinka, 1938; Pohádka máje, 1940). Spolu s A. Nedošinskou (hrál s ní ve 45 filmech a ve 12 tvořili manželský pár) se stal ztělesněním filmové „kondelíkovštiny“. Nejpopulárnější román Ignáta Herrmanna byl totiž zfilmován několikrát. Režiséři a představitelé mladé dvojice se měnili, manželé Kondelíkovi však zůstávali stále stejní: Pištěk a Nedošinská, ať již to bylo v němých verzích Karla Antona (1926) a S. Innemanna (1929), nebo ve zvukové podobě režiséra M. J. Krňanského (1937). S Kondelíkem měly mnoho shodných rysů i další Pištěkovy postavy různých živnostníků: branický zelinář Kráčmera (Matka Kráčmerka, 1934), mlynář Karafiát (Pan otec Karafiát, 1935), bednář Lízal (Kariéra matky Lízalky, 1937), ředitel zastavárny Krištof Dundr (Vdavky Nanynky Kulichovy, 1925, 1935) a řada dalších. S dramatickými postavami se Pištěk ve zvukové éře prakticky rozloučil hned na počátku 30. let zcela atypickým říšským radou Lamingenem v Innemannových Psohlavcích (1931) a ze zločinu podezřelým Zacharem v Innemannově detektivce Vražda v Ostrovní ulici (1933). Kromě tatíků a strýců hrál muže nejrůznějších profesí z lepších kruhů i nejnižších společenských vrstev: ministerského předsedu, hraběte, bankéře, továrníky, soudce, tajemníky, ředitele, právníky, policejní inspektory, doktory, detektivy, školníky, ševce, zahradníky, holiče, starožitníky, hodináře, vrchní, hostinské, domovníky, pekař, uhlíře, listonoše, vrátné, podomky, čeledíny, podvodníky a členy podsvětí. Z jeho veseloherních a charakteristických postav v umělecky hodnotnějších a společensky závažnějších filmech, často podle známých literárních a dramatických děl, je nutno uvést jednoročního dobrovolníka Marka u M. Friče ve zvukovém Dobrém vojáku Švejkovi (1931; v Lamačově němé verzi z roku 1926 hrál blázna, Balouna a feldkuráta Katze), profesora v Kodíčkově adaptaci hry Karla Čapka Loupežník (1931), holiče Aloise Šefelína v Mužích v offsidu (1931) opět u S. Innemanna, MUDr. Huga Bondyho v poláčkovské komedii G. Machatého Načeradec, král kibiců (1932), strýce podváděného hrdiny Pepíka (J. Voskovec) v Honzlově komedii Peníze nebo život (1932), ředitele koncernu Browna v satirické komedii M. Friče Hej-Rup! (1934), soudce Lapkina Ťapkina ve Fričově gogolovské komedii Revizor (1933), ševce Habršperka ve Vančurových a Kubáskových Našich furiantech (1937), muzikanta Kalafunu ve Švandovi dudákovi (1937) S. Innemanna, pana vrchního v Lucerně (1938) K. Lamače, mlynáře v Čápově Babičce (1940), radu Mitnera v Janu Cimburovi (1941) a některé postavy z řad profesorů a ředitelů škol (Kantor Ideál, 1932; Škola základ života, 1938; Ideál septimy, 1938; Paní Morálka kráčí městem, 1939). Touhu vytvořit velkou dramatickou postavu, jakou byl uhlíř v němém filmu Takový je život (1929), mu však nesplnila ani znárodněná kinematografie, na jejíž budování se podílel jako jeden z funkcionářů revolučního Svazu českých film. pracovníků. Z poválečných postav, které se příliš nelišily od jeho rolí dřívějších, uveďme aspoň purkmistra Trachtu v havířském dramatu debutujícího Karla Steklého Průlom (1946), plukovníka Hampla z povídky Ukradený spis v Čapkových povídkách (1947) M. Friče, regenta Lhotského v Steklého Temnu (1950), hostinského Barnabáše v Radokově filmu podle V. K. Klicpery Divotvorný klobouk (1952). Naposledy se před kamerou objevil v malé roličce pobočníka prince Radovana (J. Zíma) v pohádce M. Friče Princezna se zlatou hvězdou (1959). O rok dříve sestavil režisér M. Frič středometrážní střihový medailon Theodor Pištěk (1958), oživující nejdůležitější Pištěkovy herecké postavy. O jeho životní a umělecké pouti vypovídá kniha P. Taussiga O věrném milování Antonie Nedošínské a Theodora Pištěka (2002). Roku 1941 se stal nositelem Národní ceny za film Poslední Podskalák a roku 1955 jmenován Zasloužilým umělcem.

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!