V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

ONDRÁKOVÁ, Anny

Anny ONDRÁKOVÁ vl. jm. Anna Sofie Ondráková (* 15. 5. 1902 Tarnów, Polsko, † 28. 2. 1987 Hollenstedt, Dolní Sasko, SRN)herečka a producentka; manželka německého boxera Maxe Schmelinga (1905–2005). Jako dcera českého důstojníka zásobovacího sboru rakousko-uherské armády strávila dětství ve vojenských posádkových městech monarchie: v chorvatské Pule a českém Terezíně. Po skončení 1. světové války se s rodiči vrátila do Prahy, kde sice navštěvovala klášterní školu voršilek, ale chodila i do baletních kursů a – proti vůli rodičů – toužila být herečkou. Už jako školačka statovala ve Švandově divadle na Smíchově, na jehož scéně se v šestnácti letech propracovala i ke skutečným rolím: Kadiže ve Wedekindově Pandořině skříňce a Haničce v Jiráskově Lucerně. Prvními z filmařů, kteří si jí povšimli a správně vytušili její přednosti, byli R. Myzet, G. MachatýP. Pražský, jejichž zásluhou získala první film. roli světákovy přítelkyně v humorném skeči Dáma s malou nožkou (1919), který natočil P. PražskýJ. S. Kolárem. Následující rok už byla obsazena do šesti filmů a tímto tempem pokračovala její kariéra před kamerou dál. Zpočátku v některých titulech užívala také umělecký pseudonym Ossia Valdová. Opravdovou herečku v ní objevil a velkou příležitost k vyniknutí jí dal až K. Lamač, který z ní brzy učinil svou partnerku (přibližně v tuctu filmů ztělesnili milostný pár) a ženskou hvězdu svých filmů. Znamenitě vystihl a patřičně zhodnotil její hlavní předpoklady – nebyla to zřejmě ani krása, ani velký talent, ale spíše charisma její osobnosti. Se svými našpulenými rty tvarovanými do srdíčka, lehce nakadeřenými blond vlasy, potutelným úsměvem a veselýma očima představovala ve veselohrách typickou příslušnici 20. let: byla moderní dívkou, temperamentní, roztomile prostořekou, ale emancipace nepotlačila její sex-appeal. Lamač dbal, aby jí role byly „šity na tělo“. Jejich stálá spolupráce – společně s kameramanem Otto Hellerem a scenáristou V. Wassermanem vytvořili tzv. silnou čtyřku českého filmu – vyvrcholila koncem 20. let, kdy založili v Berlíně vlastní film. společnost Ondra-Lamac-Film GmbH. V té době již byla činorodá a podnikavá Ondráková s mezinárodně znějícím jménem Anny Ondra herečkou a komičkou evropského formátu. Krátce prošla zkušeností berlínských, vídeňských a londýnských divadel, hrála v rakouském, německém a britském filmu a ve zvukové éře rozšířila svou působnost i na Francii. Zvlášť významné v kontextu dějin světové kinematografie bylo její účinkování v raných filmech Alfreda Hitchcocka, který ji pověřil hlavními rolemi ve svém posledním němém filmu …a neuveď nás v pokušení/The Manxman (1929) a prvním zvukovém filmu Její zpověď/Blackmail (1929). V postavách sličných a veselých „žabců“ uplatnila své sportovní vlohy, neminuly ji však ani sympatické milovnice a někdy byla označována za jediného ženského klauna v evropském filmu. Roku 1933 se provdala za německého boxerského šampiona těžké váhy Maxe Schmelinga, se kterým vytvořila ústřední dvojici v Lamačově a Zerlettově sportovním snímku Knockout – Ein junges Mädchen, ein junger Mann/Knockout – mladé děvče, mladý muž (1935). Za války se trvale usadila v Německu, do Prahy se naposledy vrátila, když s režisérem Peterem Paulem Brauerem natáčela v barrandovských ateliérech německý film Zdědili jsme zámek/Himmel, wir erben ein Schloss (1942). V poválečném období ztvárnila na plátně už jen jedinou roli, stárnoucí divu Rose de Lila v západoněmecké hudební komedii režiséra Ákose von Ráthonyiho Schön muss man sein/Je třeba být krásný (1951). S manželem žila od roku 1949 v Hollenstedtu u Hamburku, kde založili vlastní slepičí farmu a chovnou stanici norků. Plánovanou návštěvu Československa se jí už nepodařilo uskutečnit. Z jejích třiceti českých němých filmů, ve kterých střídala role dcerušek, neteří, sirotků, manželek, prodavaček, tanečnic, většinou milovaných a zamilovaných děvčat, je třeba uvést výpravný fantastický snímek J. S. Kolára Zpěv zlata (1920), Kolárovu a detektivku K. Lamače Otrávené světlo (1921), Kolárův fantastický příběh Příchozí z temnot (1921), Antonovu komedii Únos bankéře Fuxe (1923). Poté ve filmech K. Lamače: bláznivé komedii o lupiči nešikovi Chyťte ho! (1924), dramatu uprchlého vězně a vykořisťované schovanky Bílý ráj (1924), dále adaptaci div. hry Aloise Jiráska Lucerna (1925), LamačůvPištěkův biografický film Karel Havlíček Borovský (1925) a nakonec i v adaptaci Langrovy div. komedie Velbloud uchem jehly (1926). Ve zvukové éře hrála v českém filmu jen čtyřikrát, pokaždé za Lamačova režijního vedení. K prvnímu vystoupení ji zlákala možnost změřit své komediální schopnosti s králem komiků V. Burianem (On a jeho sestra, 1931), jehož partnerkou bývala ještě za němé éry (Tu ten kámen, 1923; Milenka starého kriminálníka, 1927). V komedii M. Friče o lásce na druhý pohled Kantor Ideál (1932) sehrála roli septimánky Věry Matysové, zamilované do třídního profesora v podání K. Lamače. Spolu s O. Novým, O. KorbelářemA. Mandlovou byla protagonistkou nenáročné komedie Důvod k rozvodu (1937). Jako velkostatkářova dcera Helena Zarembová hrála a zpívala v Lamačově zfilmované operetě Oskara Nedbala Polská krev (1934). I v cizině se osvědčila v operetních a hudebních filmech (Netopýr/Der Fledermaus, 1931; Mam’zelle Nitouche/Mamselle Nitouche, 1931). Její význam pro český film spočíval hlavně v prvním němém období, kdy svými výkony a nesmírnou popularitou u evropského obecenstva pomáhala k úspěchům českých filmů v zahraničí. Nahrála přes dvě desítky gramofonových desek, na kterých vedle českých písniček (z nichž nejznámější je Růžové psaníčko) nazpívala písničky v němčině a francouzštině. Její životní osudy a kariéru přibližuje německá monografie Max Schmelig und Anny Ondra (2001), kterou napsala Dorothea Friedrich a česky vyšla pod názvem Anny Ondráková a Max Schmeling (2003). V americkém tv. filmu o boxerských soupeřích Joe Louisovi a M. Schmelingovi, který natočil Steve James pod názvem Joe and Max (2002), vytvořila její postavu australská herečka Peta Wilson.

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!