V nakladatelství LIBRI právě vychází: Filipíny,Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,

OLMER, Vít

Vít OLMER (* 19. 6. 1942 Praha)filmový režisér a herec; bývalý manžel lékařky a filmové herečky H. Škrdlantové a současný manžel herečky a kostýmní výtvarnice S. Chytrové. V osmi letech mu zemřela maminka, takže se o jeho výchovu postaral otec, povoláním bankovní úředník, se kterým žil v Českém Brodě. Od dětství náruživě ochotničil, a když nebyl přijat na DAMU, nastoupil na jednu sezonu jako elév do Divadla pracujících Most (1959–60). Na podruhé u zkoušek uspěl a herectví na DAMU absolvoval roku 1964. V dalším vzdělání pokračoval na FAMU, kde vystudoval film. režii (1966). Oba studijní obory bohatou měrou uplatnil ve své film. a v menší míře v tv. tvorbě. Roku 1965 hostoval na jevišti Národního divadla v Macháčkově inscenaci hry Ze života hmyzu. Před kamerou debutoval jako herec v Krškově psychologickém filmu Osení (1960) postavou mladého kočího v JZD Lojzy Zacpala, chlapce na první pohled lehkomyslného, který se však poté, co jeho otec (L. Boháč) kvůli fešné vdově (L. Havelková) opustil rodinu a matka zemřela, sám dokázal postarat o chalupu i čtyři malé sourozence. Ve Vláčilově historické baladě Ďáblova past (1961) hrál dalšího venkovského milovníka, mladého syna moudrého mlynáře Spáleného (V. Vejražka), který musel o milovanou Martinu svést tvrdý zápas s ochotným přisluhovačem církevní i světské vrchnosti myslivcem Filipem (V. Hašek). Podobným romantickým vesnickým milovníkem ze starých časů byl jeho ovčák Jura, který se zmocnil Zlatého kapradí (1963) ve Weissově stejnojmenné film. pohádce natočené podle Jana Drdy. S jeho pomocí si získal lásku lesní víly, kterou však navždy ztratil, když jako voják podlehl chvilkové vášni ke krásné a vznešené generálově dceři (D. Smutná). Milovnickou roli zcela jiného charakteru a nikoliv z časů dávno minulých, ale naopak z daleké budoucnosti, inženýra-vynálezce Petra, vytvořil v sci-fi komedii O. Lipského Muž z prvního století (1961). Zajímavou postavu těžce nemocného mladíka, do kterého se horoucně zamilovala první polodětskou láskou jedenáctiletá Jitka (R. Dulíková), mu svěřil režisér K. Kachyňa v lyrickém filmu Vysoká zeď (1964). Od všech těchto postav byla charakterově odlišná postava lehkomyslného asistenta tv. režie v detektivce Evy Sadkové Pět milionů svědků (1965), který se svým vztahem k mladé herečce (J. Břežková) dostal do okruhu podezřelých z vraždy spáchané při přímém tv. vysílání. Ve druhé polovině 60. let si zahrál ve dvou koprodukčních a jednom americkém filmu: lorda Williama v povídce Dýmka lordova z Jasného triptychu podle Erenburgových próz Dýmky (1966), vysokoškolského profesora francouzštiny Pavla Kučeru v příběhu francouzského režiséra Ciampiho Těch několik dnů… (1968) a nacistického důstojníka Zimringa ve válečném filmu režiséra Johna Guillermina Most u Remagenu/The Bridge at Remagen (1968), jehož některé exteriéry byly natáčeny v Československu. Dvě od sebe zcela odlišné postavy vytvořil v tomto období v Zemanově hudební komedii Fantom Morrisvillu (1966) a v Krškově kostýmním snímku podle Turgeněva Jarní vody (1968). V prvním filmu, který byl parodií na romantické detektivky, hrál kriminálního reportéra časopisu Ladies and gentlemen Allana Plinkertona, který v roli detektiva-amatéra odhalil tajemství zámku Morrisvillu a současně i svůj vznešený původ. Ve druhém, adaptaci romantické novely I. S. Turgeněva, představoval ruského šlechtice Dmitrije Pavloviče Sanina, jednoho ze smutně proslulých „zbytečných lidí“. Role byla zajímavá i svými dvěma polohami: ohnivého mladíka a bezmocného starce. Z rámce dosavadních, převážně romantických milovnických postav, pro které ho předurčoval již jeho fyzický zjev mužného krasavce – štíhlého vysokého blondýna se zasněnýma modrýma očima a výrazně vykrojenými ústy – vybočoval provozní horské chaty, pokoutní obchodník s valutami a posléze vrah mladé dívky v Herzově detektivce Holka na zabití (1975). Naopak důstojníka bezpečnosti Karola, který se roku 1949 s mimořádnou odvahou podílel na likvidaci lupičské banderovské tlupy, hrál ve slovensko-polském koprodukčním filmu Krátký život (1976). Během 70. let se objevil ještě v drobných rolích, např. ve filmech Bitva o Hedviku (1972), Páni kluci (1975), Hněv (1977), Kulový blesk (1978), Panna a netvor (1979) a Postavení mimo hru (1979). V prázdninovém příběhu K. Smyczka Jako zajíci (1981) hrál sympatického tátu malého Michala Součka (M. Dlouhý), který se s otcem vsadil, že dokáže žít celý týden v lese bez pomoci jiných lidí, a sázku vyhrál. S M. Málkovou vytvořil manželskou dvojici Hlavových, rodičů bledého, nervózního a nesamostatného chlapce (F. Menzel) v dětském filmu Věry Plívové-Šimkové a Drahomíry Králové Mrkáček Čiko (1983). Už předtím ho obsadila režisérka Plívová-Šimková jako hraběte Weinacha do dětského snímku Krakonoš a lyžníci (1980). Roličkou lékaře z pitevny ho pověřil J. Herz v hororu Upír z Feratu (1981). Zajímavou roli snobského film. režiséra Harryho Bazulise si zahrál ve východoněmeckém tv. filmu (byl promítán v našich kinech) Muž z lodi Cap Arcona/Der Mann von der Cap Arcona (1982). Ovšem největší hereckou příležitost na počátku 80. let mu poskytl gruzínský režisér Giorgi Kalatozišvili v koprodukčním životopisném filmu Písně by neměly umírat (1983), v němž vytvořil ústřední historickou postavu českého pěvce Josefa Navrátila, který většinu svého života prožil pod pseudonymem Ratili v Gruzii, kde byl nesmírně populární. Jako film. režisér začínal Olmer brzy po ukončení FAMU v Krátkém filmu jako tvůrce ceněných dokumentárních snímků (Občané s erbem, 1966; Dívka, 1966; Dva šálky kávy, 1967; Houslista, 1969). Po celovečerním hraném debutu, milostném příběhu ze života mladých Takže ahoj (1970), se k režijní práci vrátil až po deseti letech dalším filmem o mládeži a pro mládež Sonáta pro zrzku (1980). Na problematiku mladých lidí se zaměřil i v dalších filmech (Skleněný dům, 1981; Stav ztroskotání, 1983; Antonyho šance, 1986), postupně však sílí jeho zájem o střední věk v tragikomickém podání (Co je vám, doktore?, 1984; Jako jed, 1985), o atraktivní kriminální příběh se společenským dosahem (Bony a klid, 1987; Nahota na prodej, 1993) a parodie (Ta naše písnička česká II, 1990; Tankový prapor, 1991). Změna ekonomické reality české kinematografie 90. let neblaze poznamenala jeho tvorbu, jejíž umělecká a řemeslná úroveň klesala se zřetelným příklonem k podbízivějším tématům a pokleslejším žánrům (Ještě větší blbec, než jsme doufali, 1994; Playgirls, 1995; Playgirls 2, 1995; Waterloo po česku, 2002). V ČST se objevil jako herec (Antigona, 1964; Odcházeti s podzimem, 1965; Obyčejná historie, 1982) i jako režisér (Almara, 1971; Dámská jízda, 1988; Strašidlo cantervillské, 1989; Tuláci, 2001; Modrý kámen, 2004). Pro TV Nova natočil sitcom Policajti z předměstí (1998). V letech normalizace působil jako režisér dabingu. Od konce 90. let uveřejňuje v denním tisku fejetony, své postřehy a vyhraněné názory, které zahrnul také do vzpomínkových knih Tváře jako dětské prdelky aneb Příběhy českého filmaře (1997) a Nač se bát Frankensteinů aneb Moje cesta k transplantaci (2007). S Davidem Laňkou publikoval knihu povídek a rozhovorů Waterloo po česku aneb Marná svátost manželství (2002).

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!