V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

NOVÝ, Oldřich

Oldřich NOVÝ (* 7. 8. 1899 Praha, † 15. 3. 1983 Praha)herec, zpěvák a režisér. Jeho otec, člen pražského hasičského sboru, ho dal do učení na typografa. Lásku k divadlu v něm podporoval jeho strýc, významný herec M. Nový. Po ochotnických začátcích v Řemeslnické besedě vystupoval roku 1916 v staropražském šantánu U labutě, navštěvoval div. školu K. Želenského, roku 1917 byl angažován jako sborista do karlínského Varieté a ještě téhož roku do žižkovského divadla Deklarace. Po válce hrál krátce v operetě Moravského divadla v Ostravě, odkud přešel roku 1919 do operety Národního divadla v Brně, kde působil až do roku 1935, nejdřív jako herec, od roku 1923 i jako režisér (100 režií), od sezony 1925–26 jako šéf operety (pěstoval klasickou i moderní operetu, objevil nové autory libret, razil v českém div. světě nový pojem hudební veselohry). Po krátkém hostování na Vinohradech založil a vedl v letech 1935–48 se svou paní, fotografkou a překladatelkou Alicí Valentovou-Novou (rozenou Wienerovou-Mahlerovou), vlastní Nové divadlo v Praze (ve Stýblově pasáži na Václavském náměstí), jehož byl ředitelem, režisérem i protagonistou a časem i – tak jak stoupala jeho popularita na divadle i ve filmu – ústřední hvězdou. Zde pokračoval v rozvíjení nové formy hudební komedie, moderní, vtipné a vkusné, pronikavě se lišící od řemeslné machy bulvárních operet, když systematicky podporoval vznik domácí zpěvoherní produkce. Za okupace byl stálým terčem fašistického tisku, roku 1944 byl se svou paní zatčen a vězněn v koncentračním táboře v Osterode. Po reorganizaci divadelnictví na konci 40. let, kdy nakonec vlastní scénu „daroval“ státu, byl pověřen spolu s J. Werichem řízením divadla Umění lidu v Karlíně, pak působil jako vedoucí jedné z dramaturgických skupin Čs. filmu (1950–55) a nakonec zastával post uměleckého šéfa Státního divadla v Karlíně (1955–60). Zde se věnoval převážně klasické operetě (Polská krev, Orfeus v podsvětí, Netopýr, Rose Marie), na prvním místě opět Hervéově Mam’zelle Nitouche (1953), kde znovu hrál dvojroli Floridora-Célestina. Ve druhé polovině 60. let režíroval a hrál opět i v Brně. Poslední činoherní rolí, kterou si na jevišti zahrál, byla titulní postava pana Hanzla v komedii P. Landovského Hodinový hoteliér, inscenovaná E. Schormem v Činoherním klubu (1969). Při vší mnohostranné aktivitě (spoluautor, textař, překladatel, upravovatel, režisér, dramaturg, pedagog) byl především hercem, jemným konverzačním „salonním“ komikem jedinečné osobitosti, elegance a vnitřní noblesy, pracující s lehkou nadsázkou a jemnou, poloparodickou exaltací okamžitě shazovanou téměř periferním uličnictvím, hercem, jehož plnoprávným vyjadřovacím prostředkem byl i zpěv, píseň, šanson. Je průkopníkem herectví, které lze označit jako muzikálové. Jeho konverzační herectví mělo jasně identifikovatelné osobnostní i profesní znaky, pracovalo s vědomě vytvořenou sadou víceméně neměnných postupů, k nimž patřila i originální dikce mluveného slova a výraz zpívaného slova. Vytvořil prototyp okouzlujícího gentlemana 30. a 40. let, taktního, dvorného, šaramantního, trochu tajemného. Jeho milovníci dobývali ženská srdce vtipem, upřímností a nejúčinněji asi směsicí milé neobratnosti, nesmělosti a bezbrannosti, které v ženách bezpečně vyvolávají potřebu ochraňovat a hýčkat. Zřejmě proto se mu nejlépe dařily role vedoucí ve vší počestnosti dvojí život. Vynikal jak v rolích bonvivánů, tak i v postavách drobných, prostých a životem utlačovaných lidí, kteří se chtěli předstíráním příslušnosti k vyšší společenské vrstvě aspoň na chvíli vymanit ze starostí a trampot všedního dne a vlastní nicotné existence. Oba tyto typy vytvářel s konverzační břitkostí a jemnou ironií, která někdy přecházela v neskrývanou kritiku měšťáctví. Býval srovnáván s Francouzem Mauricem Chevalierem. První zkušenost před film. kamerou učinil již za své brněnské éry, tedy v období němého filmu, kdy hrál oběť milostné nevěry svého přítele (V. Marek) ve frašce Neznámá kráska (1922), kterou natočil pro brněnskou společnost Lloydfilm s brněnskými herci režisér P. Pražský. K pravidelné film. práci se dostal až po příchodu do Prahy v polovině 30. let, ale producenti a režiséři, zmatení jeho operetním zařazením, ho paradoxně obsazovali do rolí, kterým se na jevišti záměrně vyhýbal: lupič gentleman Monokl Fredy v komedii V. Majera Rozpustilá noc (1934), sňatkový podvodník Gustav Horowitz v Lamačově adaptaci bulvární operety Na tý louce zelený (1936) a hrabě Antonio Moretti alias Josef Hřebíček v operetce V. Slavínského Uličnice (1936) – to vše byli „plonkoví“ hrdinové banálních historek, které tolik neměl rád. Přelomovou se v tomto směru stala malá, zato velmi vděčná role mlčenlivého komorníka s uměleckými a literárními sklony Alfonse v Haasově a Vávrově adaptaci Langrovy hry Velbloud uchem jehly (1936). O rok později hrál ještě ve třech podřadných filmech (Rozkošný příběh, 1936; Důvod k rozvodu, 1937; Falešná kočička, 1937), ale současně se setkal s režisérem M. Fričem, který rozpoznal a na plátně dokázal adekvátně zhodnotit jeho vzácně organické spojení salonního milovníka s civilními rysy ryzí film. komiky, umocněné mimořádnou inteligencí. Film Advokátka Věra (1937), ve které se vydával za kriminálníka Petra Kučeru zvaného Tygr, z něhož se nakonec vyklube syn konzula Rabocha (R. Deyl st.), byla pouhou předehrou jejich spolupráce, která přinesla nejcennější plod již v jejich příštím společném filmu – konverzační a situační společenské komedii Kristian (1939). Jeho titulní role jako by byla ušita Novému na tělo. V podstatě dvojnická role nepatrného úředníčka cestovní kanceláře Aloise Nováka, vydávajícího se jednou za měsíc za bohatého a elegantního světáka Kristiana, mu dovolila plně rozeznít všechny rejstříky jeho hereckého umění. Navíc mu M. Frič našel vynikající partnerky: N. Gollovou jako ušlápnutou kuchyňskou myšičku a A. Mandlovou, krásnou a elegantní Zuzanu, která pana Nováka definitivně vyléčí z jeho „kristianských“ výletů. Kristian se stal velkou postavou českého filmu a rázem udělal z Nového film. hvězdu první velikosti. V příští crazy komedii M. Friče Eva tropí hlouposti (1939) převzala Gollová s titulní rolí i velkou část herecké inciativy a byla Novému přinejmenším rovnocennou partnerkou. Nový opět zpodobnil dvě postavy v jedné: Michala Nora, bratra ztřeštěné Evy a nápadníka bohaté dívky (J. Sedláčková), která ho představila rodičům (G. HilmarM. Májová) jako anglického šlechtice Johnyho Camela. S Gollovou hrál i v dalších Fričových komediích: notoricky prolhaného redaktora Viktora Bláhu v Roztomilém člověku (1941) a zámožného ženicha Vladimíra Rychtu Rohana, beznadějně uvízlého v Hotelu Modrá hvězda (1941). Režisér Otakar Vávra spojil Nového s jinou partnerkou, L. Baarovou, v komedii Dívka v modrém (1939), ve které jako notář Jan Karas osudově podlehne půvabům portrétované dívky z obrazu. S Baarovou, tentokrát v roli začínající malířky, se sešel vzápětí v komedii L. Broma Život je krásný (1940), kde představoval úspěšného spisovatele Jana Herolda, jemuž se podaří malými lstmi získat přízeň mladé umělkyně. Úlohu spisovatele si zopakoval ještě v Cikánově kriminální komedii Paklíč (1944). Na Kristiana navázal režisér spojením V. Slavínského jeho spojením (velkoobchodník Jan Hrubý) s Mandlovou (úřednice Julinka Svobodová) ve své snad nejinteligentnější veselohře Přítelkyně pana ministra (1940). Osvědčil se také po boku H. Vítové: jako naivní a ušlápnutý úředníček pojišťovny Valentin Plavec v komedii M. Friče Valentin Dobrotivý (1942) a průmyslník Richard Herbert v melodramatu V. Wassermana Sobota (1944). Nepříliš zdařile vyšel pokus M. Friče o komický duel O. NovéhoV. Burianem ve filmu Baron Prášil (1940). Ojedinělým režijním počinem v oblasti filmu byla detektivní komedie Čtrnáctý u stolu (1943), kterou natočil spolu s Antonínem Zelenkou. Ačkoliv se pro něho po osvobození vyvinula situace mnohem příznivěji oproti mnoha jiným jeho kolegům a kolegyním, ve znárodněné kinematografii hledal uplatnění jen těžko. O jeho návrat na plátno se zasloužili debutující režiséři F. Sádek a Alfréd Radok, kteří ho obsadili v secesní bláznivé komedii Parohy (1947) do hlavní role Viktorina, jemuž vydražená trofej na aukci ohrozí šťastné manželství. S postavami znuděných zbohatlíků se rozloučil v režii M. Friče brilantní parodií předválečných kýčů Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář (1949), kde se s noblesou sobě vlastní a hereckou suverenitou zhostil titulní úlohy milionáře Reného Skalského, který zaplane láskou k prosté dívce, pytlákově schovance Elén (H. Vítová). Po této vrcholné kreaci se přizpůsobuje požadavkům socialistického realismu (parádní obleky vyměnil dokonce za montérky). Přestože hraje hlavní role, v jeho filmografii zaujímají spíše okrajové místo: strojírenský zlepšovatel Ludvík Zach z budovatelské komedie Jaroslava Macha Slovo dělá ženu (1952), skladatel Jiří Karas z hudební komedie režisérů Kadára a Klose Hudba z Marsu (1955) a snaživý tiskárenský sazeč Jaroslav Patočka z Fričovy komedie Nechte to na mně (1955). Důstojnější úkoly mu přinesly postavy starožitníka Františka Karase v Machově povídce Tajemství písma z čapkovského triptychu O věcech nadpřirozených (1958), starožitníka Jana Horáka v detektivním dramatu M. Friče Bílá spona (1960), ředitele hotelu Jindřicha Krause v Čechově detektivce Kde alibi nestačí (1961), fotografa Laufra v další Čechově detektivce Alibi na vodě (1965). Ovšem ani v hudební komedii Miloše Makovce Dva z onoho světa (1962), která mu dala možnost zahrát si ústřední dvojroli bratrů-dvojčat (profesora hudby Pavla Fořta a Čechoameričana Petra Forda), kteří se setkají po třicetiletém odloučení, nedosáhl zdaleka úspěchů někdejších filmů M. Friče. Další dvojroli, sira Hanibala Morrise a hudebníka Emila, mu nabídla hudební parodie Bořivoje Zemana Fantom Morrisvillu (1966). Když ve svém posledním filmu, komedii Z. Podskalského Světáci, (1969) vstupuje jako knihovník a emeritní profesor tance Dvorský mezi tři venkovské fasádníky (V. Brodský, J. SovákJ. Libíček), aby je naučil tomu, co celé zemi chybělo – vybraným způsobům, uhlazenosti a galantnosti, nabývají jeho lekce hlubšího významu, staly se konfrontací dvou světů i dvou epoch vyznávajících zcela jiné hodnoty. Podobně jako na jevišti vyjadřoval se Nový ve svých nejslavnějších filmech také písní (např. v Kristianovi interpretoval jeden z největších hitů českého filmu Jen pro ten dnešní den S. E. Nováčka na text J. Grusse). Na četných gramofonových nahrávkách jsou však zaznamenány ponejvíce písně z doby před jeho příchodem do Prahy. Kolekci 25 písní z počátku 30. let zachycuje CD album Kombiné něžné… (2003). Kupodivu televize z jeho výjimečného umění těžila jen minimálně: hrál např. v inscenacích (Existuje vlastně Mr. Johns, 1963; Záhadný pan Hyde, 1964; Čertouská poudačka, 1966), a především v Dudkově seriálu podle předlohy Fan Vavřincové Taková normální rodinka (1971), kde ztvárnil neodolatelně komisního, ale lidsky půvabného účetního Jana Koníčka. Významně se zapsal i do historie čs. rozhlasového vysílání zvláště jako iniciátor a režisér kabaretů a div. přenosů i průřezů. Jako dramatik přeložil a upravil mnoho hudebních komedií a operet a je autorem několika revue. V letech 1959–64 stál v čele nově založeného oddělení hudební komedie na Pražské konzervatoři. Režisér Jaroslav Mach natočil středometrážní střihový medailon Oldřich Nový (1958). Výňatky ze starých filmů Nového tvořily podstatnou složku celovečerního hraného filmu V. (1) Čecha V hlavní roli Oldřich Nový (1980), zasazeného do dějového rámce příprav na oslavný banket v divadle Semafor – někdejším Novém divadle, na který se však oslavenec nedostavil a z plátna zazněl v závěru filmu pouze jeho hlas. Životní osudy i samotné dílo Nového dokumentují knižní monografie Antonína Langa a Marie Paříkové Oldřich Nový (1969), Ladislava Tunyse Oldřich Nový (1992) a Jen pro ten dnešní den… v hlavní roli Oldřich Nový (1996, 2010), Ondřeje Suchého Zavřete oči, přichází… leccos kolem Oldřicha Nového (1993) či P. Jirase a Josefa Fraise Oldřich Nový – obrazový životopis (2000). Nositel titulu Zasloužilý umělec (1957) a stříbrného odznaku zasloužilého pracovníka Čs. kinematografie (1979).

 

 

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!