NEZVAL, Gustav
Gustav NEZVAL vl. jm. Augustin Nezval (* 18. 11. 1907 Brno-Řečkovice, † 17. 9. 1998 Praha)
–
herec; manžel bývalé tanečnice Gertrudy Nettlové, pseudonym Tru Nortenová (1913–1994). Pocházel ze skromných poměrů a v 15 letech mu zemřel otec, strojní zámečník a kotlář. Místo teologického semináře nebo učitelského ústavu, jak si původně přála matka, vystudoval v Brně strojní průmyslovku. Touha po divadle ho zavedla do Prahy, kde krátce pracoval jako stavební kreslič a pohostinsky vystupoval na ochotnických představeních na Žižkově. Krátce působil jako elév Národního divadla (1926–27) a s hereckou dráhou pokračoval v letech 1928–30 u venkovských div. společností (Možný, Houra, Macháček), v pražském Intimním divadle (1930–31), Jihočeském národním divadle v Českých Budějovicích (1931–32), Švandově divadle v Praze (1932–34), Divadle Vlasty Buriana (1934–35), Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (1935–38) a Zemském divadle Brno (1938–41). Od roku 1942 až do odchodu do důchodu (1977) zůstal věrný jediné scéně, která však během jeho angažmá několikrát změnila název (Městské divadlo na Královských Vinohradech, Ústřední divadlo čs. armády, Divadlo na Vinohradech). Do roku 1983 zde pak vystupoval pohostinsky. Z více než stovky rolí, které vytvořil na Vinohradech, jmenujme aspoň Melvila a hraběte Bellievra z
Marie Stuartovny, hraběte Almavivu z
Lazebníka sevillského, mlynáře z
Lucerny, Molièrova Amfitryona, admirála z Bulgakova
Útěku, hvězdopravce z Hikmetovy
Legendy o lásce, Brighta z
Války s mloky, Hobyho z
Návštěvy staré dámy, Anselma z
Lakomce, kněze z
Večera tříkrálového, biskupa z Boltovy hry
Ať žije královna! či Dionýsije z
Cara Fjodora. Přitažlivý zjev, pohledná tvář s uhrančivýma očima, urostlá postava a mužné vystupování, ale i lyrický, citlivý projev ho předurčovaly pro role milovníků a mladých sympatických, ušlechtilých a chlapsky odvážných hrdinů, často aristokratů, důstojníků, intelektuálů, umělců i venkovských typů. Ve zralém věku rozšířil svůj rejstřík o role charakterní, a to jak na divadle, tak i ve filmu. Své herecké schopnosti svěřil objektivu kamery už za své ostravské a brněnské éry, kdy hrál v umělecky nenáročných filmech vedlejší i hlavní role mladých, vysokoškolsky vzdělaných mužů (
Jarčin profesor, 1937;
Děti na zakázku, 1938;
Ideál septimy, 1938), ale objevil se také v důstojnické uniformě (
Armádní dvojčata, 1937), jako povaleč (
Dvojí život, 1939) a sedlák (
Ženy u benzinu, 1939). Umělecky hodnotnějšími hereckými úkoly ho zahrnuli až počátkem 40. let špičkoví režiséři: František Čáp,
M. Frič a Otakar Vávra. V jejich filmech střídal dvě zcela odlišné polohy: na jedné straně představoval prosté venkovské chasníky, na druhé straně vojáky, důstojníky a šlechtice. Přestože vesměs šlo o postavy kladné a sympatické, obdařil některé z nich romantickým kouzlem tajemna. Takový byl zejména černý myslivec z adaptace románu Boženy Němcové
Babička (1940) nebo zádumčivý nadporučík královské gardy Varga z kostýmního melodramatu
Noční motýl (1941). V obou těchto filmech režisér Čáp s oblibou zabíral velký detail Nezvalových hlubokých očí s rysem záhadného smutku, na které ani Viktorka (
J. Štěpničková), ani Marta Dekasová (
H. Vítová) nedokázaly do své tragické smrti zapomenout. Takovým byl v podstatě i švihácký důstojník Leon z Costy, který se, na rozdíl od obou předchozích filmů, sám stal obětí lásky ve Vávrově melodramatu
Maskovaná milenka (1940). František Čáp, který obsadil Nezvala do pěti ze svých osmi okupačních filmů, navázal na
Fričovu Muzikantskou Lidušku, v níž Nezval vytvořil postavu chudého vesnického houslisty Toníka, jehož láska nakonec zvítězila nad dívčím šílenství (titulní roli hrála
J. Štěpničková), a vybral si ho jako titulního hrdinu své adaptace vesnického románu J. Š. Baara
Jan Cimbura (1941). Postavu pacholka a později sedláka Cimbury vykreslil přímými, ráznými a přitom neobyčejně klidnými tahy jako čestného, spravedlivého a hodného člověka. Za svůj výkon byl dekorován Národní cenou (1942). Sympatického vesnického chasníka si zopakoval ještě v Čápově filmu
Děvčica z Beskyd (1944), v němž se titulní role zhostila
M. Glázrová. Galantností, diskrétností i odhodláním bojovat za svou lásku se vyznačovali také jeho další milovníci: záletný lesní Jan Perner v melodramatu
V. Slavínského Muži nestárnou (1942), princ Maxmilián ze Sylvánie v Čápově melodramatu
Tanečnice (1943) a rychtářský písař Prokop Trubka v historické komedii
M. Friče Počestné paní pardubické (1944). Po osvobození se musel podřídit požadavkům znárodněné kinematografie, která preferovala politicky uvědomělé a angažované hrdiny, tedy zcela odlišný typ, než jaký reprezentoval v protektorátním filmu. Ze začátku to byly ještě postavy hlavní jako letecký mechanik a odbojář Petr Lom v Čápově válečném dramatu
Muži bez křídel (1946), slabošský dělnický ředitel Lang v dramatu režiséra K. M. Walló
Nevěra (1956) natočeného podle socialistického románu T. Svatopluka
Bez šéfa, legendární koločavský mstitel Nikola Šuhaj v nepříliš šťastné
Krňanského adaptaci Olbrachtova románu
Nikola Šuhaj (1947). Postupně mu byly přidělovány stále menší a menší úlohy v budovatelských komediích i dramatických příbězích. Hrál např. člena národního výboru (
Vzbouření na vsi, 1949), redaktora (
DS-70 nevyjíždí, 1951), polesného (
Plavecký mariáš, 1952), důstojníky StB (
Expres z Norimberka, 1953;
Akce v Istanbulu, 1975), kováře a předsedu MNV (
Ještě svatba nebyla…, 1954), hvězdopravce (
Legenda o lásce, 1956), armádní důstojníky (
Zatoulané dělo, 1958;
Sokolovo, 1974), číšníka (
Hlavní výhra, 1959), zedníka (
Mstitel, 1959), rychtáře (
Malý Bobeš, 1961), vedoucího horské chaty (
Vánice, 1962), starého profesora latiny (
Velká neznámá, 1970), překladatele (
Šance, 1971), ministry (
Dny zrady, 1973;
Šílený kankán, 1982) a dvořana (
Šašek a královna, 1987). Se svými nejoblíbenějšími partnerkami z doby film. slávy
J. Štěpničkovou a
M. Glázrovou se setkal ve filmu Jiřího Hanibala
Hvězda (1969). Naposled se na plátně připomněl krátce po dovršení svých devadesáti let výraznou roličkou starého sedláka Štveráka, z jehož úst uslyší mladý kovář (Olaf Lubaszenko) nemilosrdný ortel nad udavačem a postrachem vesnice (Bogusław Linda), titulním hrdinou Michálkovy okupační balady
Je třeba zabít Sekala (1998). Od počátku dramatického vysílání ČST ho diváci vídali na obrazovce v mnoha inscenacích (často režiséra Jiřího Bělky), např.
Lucerna (1960),
Tržiště senzací (1961),
Strach a bída Třetí říše (1963),
Neviditelný (1965),
Zločin v Orcivalu (1965),
Doktor a běsi (1966),
Evženie Grandetová (1966),
Waterloo (1967),
Marnotratný otec (1970),
Žraloci (1970),
Chvojka (1970),
Alexandre Dumas starší (1970),
Prameny (1971),
Zase ten Klubíčko (1972),
Krásná paní ševcová (1973),
Velký oblouk (1973),
Já zůstanu věrný (1977),
poslední koncert (1979),
Černé světlo (1980),
Sedm Spartakových dní (1980),
Plášť Marie Terezie (1982),
Smrt krále Václava IV. (1983),
Žofka z Janovic (1983),
Zikmund, řečený šelma ryšavá (1986) a
Setníkův štít (1988). Účinkoval rovněž v řadě seriálů (
Tři chlapi v chalupě, 1963;
Hříšní lidé Města pražského, 1968–69;
F. L. Věk, 1971;
Nemocnice na kraji města, 1978;
Přitažlivost země, 1978;
Bambinot, 1984;
Arabela se vrací, 1990;
Na lavici obžalovaných justice, 1998). Jeho životní a umělecké osudy přibližuje kniha Pavlíny Vajčnerové
Gustav Nezval: …oči spíše sympatické (2005). Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (1993).
