V nakladatelství LIBRI právě vychází: Filipíny,Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,

NEDOŠINSKÁ, Antonie

Antonie NEDOŠINSKÁ chybně Nedošínská, rozená Valečková (* 26. 6. 1885 Praha, † 17. 7. 1950 Poděbrady)herečka; manželka herce J. Nedošinského. Pocházela z měšťanské rodiny a jen její otec projevoval umělecké sklony – až do požehnaného věku zpíval ve sboru Hlahol. Zatímco se učila švadlenou, potají navštěvovala dramatickou školu K. Želenského a horlivě ochotničila. Herectví si nakonec prosadila proti vůli rodičů a svou lásku k divadlu prokazovala řadu let (1909–19) v souborech kočovných společností ředitelů Karla Faltyse, Aloise Sedláčka a Roberta Morávka. Roku 1919 byla s manželem angažována v Praze do Švandova divadla na Smíchově, odkud zamířila roku 1928 na jeviště Národního divadla, jehož členkou pak zůstala až do roku 1940. Jejím hlavním oborem se zde staly rázovité postavy energických a řečných žen z lidu; prosté, rozšafné, dobrosrdečné, ale i nemilosrdné matky, hospodyně i služky z venkovského i městského prostředí. Všem dodávala půvab bezprostřednosti, pravdivosti a osobní hřejivé srdečnosti. Zjev usedlé, tělnaté hospodyně ji předurčil zejména pro komediální role. I když na naší první scéně byla obsazovaná převážně do menších rolí, projevila se vždy jako velká mistryně malé plochy: paní Dynybylová ze hry O. Scheinpflugové Okénko, Máří z Jiráskovy Kolébky, Tekla Ivanovna z Gogolovy Ženitby, paní Klinkáčková z Fidlovačky, Veronika z Jedenáctého přikázání, paní Stržená z Shakespearovy komedie Veta za vetu, Marie Dubská z Našich furiantů aj. Citovosti jejího herectví a její schopnosti prožitku využil v daleko větší míře film, kde dosáhla největšího uplatnění i divácké obliby. Byla jednou z nejzaměstnanějších hereček naší kinematografie od jejích počátků do 40. let (hrála ve 40 němých a 51 zvukových filmech). Poprvé ji návštěvníci biografů spatřili jako paní radovou Frony Pimpermannovou ve Fenclově zfilmování repertoární hry J. Švába-Malostranského Zlaté srdéčko (1916). Typ měšťácké paninky, který zde prezentovala, ji pak provázel po celou dobu umělecké dráhy. Fixovala diváckou představu paní Betynky Kondelíkové ve všech třech adaptacích nejslavnějšího Herrmannova románu Otec Kondelík a ženich Vejvara (1926, 1929, 1937) a hrála i v dalších herrmannovských filmech: domovnici Kulichovou, které se podařilo šťastně zaopatřit poslušnou dcerušku Nanynku (J. Vacková/H. Vítová) ve dvojím zfilmování Vdavek Nanynky Kulichovy (1925, 1935), paní Břežanskou v Krňanského Příběhu jednoho dne (1926) či bezcitnou a kuplířskou vdovu Kateřinu Šustrovou z dramatu M. Friče U snědeného krámu (1933). Vytvořila řadu postav, často titulních, které byly ženským pandánem „kondelíkovštiny“. Jejich prototypem byla matka Kráčmerka ze sentimentálních románků Popelky Biliánové, kterou hrála v němých filmech Karla Antona Do panského stavu (1925) a V. Kubáska V panském stavu (1927) a v jejich zhuštěné zvukové verzi Matka Kráčmerka (1934), kterou natočil V. Slavínský. Hrála i jiné matky: Marii Kopečkovou, provdanou za bednáře Lízala (Kariéra matky Lízalky, 1937), Antonii Lískovou, počestnou vdovu živící v potu tváře dvanáct dětí, z nichž nejstarší byla titulní hrdinka (L. Baarová) filmu Madla z cihelny (1933), ministerskou hospodyni Antonii Novákovou (Pokušení paní Antonie, 1934), Kateřinu Udatnou, majitelku obchodu s rybami (Zlatá Kateřina, 1934), majitelku husí farmy Barboru Čápovou (Barbora řádí, 1935) aj. Do svých filmů si ji vybírali režiséři nejnižší garnitury (O. Kmínek, V. Ch. Vladimírova a Karel Špelina), obraceli se však na ni i filmaři vyšších uměleckých ambicí (H. Haas, Vladislav Vančura, František Čáp, Václav Krška, M. Frič, Otakar Vávra). Více než čtvrtinu všech jejích filmů režíroval V. Slavínský, pod jehož vedením znovu a znovu opakovala v zavedené šabloně stereotyp bodrých matek a manželek (nejčastěji ve dvojici s T. Pištěkem), vděčně přijímaný a velmi žádaný nenáročným publikem: Okénko (1933), Její lékař (1933), Jedna z milionu (1935), První políbení (1935), Studentská máma (1935), Děvčátko z venkova (1937), Dědečkem proti své vůli (1939), Nebe a dudy (1941) aj. Přitom její herectví nepostrádalo ani dramatický rozměr. Vedle bezpočtu dobrotivých, starostlivých, byť i na oko hartusících maminek, tetiček, babiček, chův, hospodyní, bytných a obchodnic vytvořila i několik málo postav nositelek negativních lidských vlastností: tvrdá majitelka nevěstince v Antonově dramatu Tonka Šibenice (1930), bohatá máselnice Mastílková v hudební komedii podle Tylovy hry Fidlovačka (1930) S. Innemanna a majitelka domu Faktorová v Cikánově adaptaci Poláčkova románu Dům na předměstí (1933). Ve znárodněném filmu se objevila jen jednou, v drobné epizodce hospodyně Máry ve Fričově filmu Čapkovy povídky (1947), kde hrála shodou okolností opět s T. Pištěkem. Kromě práce ve filmu a na mateřských div. scénách hostovala v mnoha divadlech pražských (Intimní divadlo, Městské divadlo na Královských Vinohradech) i oblastních (Kladno, Plzeň, Východočeské divadlo aj.). Roku 1946 byla vyznamenána jako Průkopnice českého filmu. O životní a umělecké pouti vypovídá kniha P. Taussiga O věrném milování Antonie Nedošínské a Theodora Pištěka (2002).

 

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!