V nakladatelství LIBRI právě vychází: Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,Tajný život afghánských dívek,

NEDBAL, Miloš

Miloš NEDBAL (* 28. 5. 1906 Rožmitál pod Třemšínem, okres Blatná, † 31. 10. 1982 Praha)  – herec a pedagog. Divadlo ho okouzlilo již v dětství zásluhou otce, učitele kreslení na rožmitálské měšťance, jinak nadšeného loutkáře a ochotníka. Když mu bylo jedenáct let, rodina se přestěhovala do Prahy. Po maturitě na gymnáziu v Křemencově ulici začal roku 1926 studovat na právnické fakultě UK (Po 2 semestrech studia přerušil) a současně na dramatickém oddělení Státní konzervatoře v Praze (1926–28). Zároveň byl žákem Pivodovy pěvecké školy. Ač uvažoval, podporován maminkou, o dráze operního pěvce, nakonec se rozhodl pro činohru. Praktickou hereckou zkušenost získával jako ochotník v Umělecké Besedě a Osvobozeném divadle, kam nastoupil ještě před ukončením konzervatoře. Hrál zde, s výjimkou sezony 1929–30, kdy byl členem Národního divadla v Brně, až do roku 1933. Poté působil jako herec i režisér v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (1932–35), jako herec v brněnském Zemském divadle (1936–38), Městském divadle na Královských Vinohradech (1938–42, 1944–45) a holešovické Uranii (1942–44). Po osvobození byl až do odchodu do důchodu angažován v Národním divadle (1945–76) s jediným přerušením, kdy hrál v Divadle za branou O. Krejči (1970–72). Byl typickým představitelem moderního realistického herectví, ovlivněného meziválečnou avantgardou. Charakterizoval ho umírněný, nepatetický, psychologicky přesně odstíněný, přitom však civilní herecký projev neobyčejné niterné síly a přesvědčivosti s dokonalou dikcí zvučného hlasu, sytého a nosného, temného basového zabarvení. Měl smysl pro vyhrocenou dramatickou situaci, groteskní nadsázku, parodii a břitký intelektuální humor. Již od mládí byl pro jeho postavy typický jistý sarkasmus, ironie a citová zdrženlivost. Komický účinek postav mnohdy podtrhoval jeho fyzický zjev a holá hlava. Od začátku své div. dráhy hrál nejčastěji charakterní role, v nichž mohl uplatnit pohybově pružnou, štíhlou, středně vysokou postavu, pevně modelovanou tvář i již zmíněný hlas. Zprvu hrál milovníky, ale brzy přešel k charakterním postavám intelektuálního typu, kladným i záporným. Z jeho rolí v Osvobozeném divadle vynikl učitel ve Vančurově Učiteli a žáku, Blažej Josek ve Vest pocket revue, Norman Kerry v Gorile ex machina, Rudolf II. v Golemovi, a zejména pro něj napsaný a jemu dedikovaný Caesar ze stejnojmenné hry. Za okupace deklaroval svůj protinacistický postoj na vinohradské scéně pozoruhodným pojetím Shakespearova Hamleta; v Národním divadle zaujal např. jako otec v Čapkově Matce, Solfernus v Hrátkách s čertem, Theseus ve Faidře, pan Dulský v Morálce paní Dulské, Solenyj ve Třech sestrách, Kapulet v Romeovi a Julii, otec v Millerově hře po pádu, Krůta v Kunderových Majitelích klíčů, Cihlář v Topolově Konci masopustu, Sorin v Rackovi aj. Pro své střídmé výrazové prostředky, schopnost detailní zkratkovité charakteristiky a jemné komiky se uplatnil ve filmu a televizi. Před kameru vstoupil počátkem 30. let v komediích režiséra Jindřicha Honzla po boku J. VoskovceJ. Wericha: v jejich prvním filmu Pudr a benzin (1931) hrál ředitele Čedoku, v druhé komedii Peníze nebo život (1932) si vedle policejního prefekta zahrál i epizodku „muže s vázou“. Do roku 1945 následovaly ještě dvě desítky menších figurek. Režiséři však těžili spíše z Nedbalova fyzického zjevu než z jeho hereckých předností a svěřovali mu stereotypně postavy strohých, přísných a panovačných mužů vyšších nebo středních společenských vrstev, nadutých a omezených byrokratů a měšťáků nebo mužů povahově nalomených, reprezentujících nejrůznější záporné lidské vlastnosti: sobectví, malost a nenávist. V tomto duchu se nesla celá galerie jeho advokátů, návladních a soudců (Soud boží, 1938; Druhá směna, 1940; Advokát chudých, 1941; Mlhy na Blatech, 1943; Skalní plemeno, 1944), vysokých úředníků a ředitelů (Dva týdny štěstí, 1940; Katakomby, 1940; Tetička, 1941; Velká přehrada, 1942; Tanečnice, 1943), policejních komisařů (Pelikán má alibi, 1940) aj. Nezapomenutelnou komickou kreaci předvedl jako přísný gymnaziální profesor francouzštiny Šeda, který v komedii M. Friče Cesta do hlubin študákovy duše (1939) zabavuje studentům rodokapsy, aby se sám mohl potají kochat půvaby tohoto pokleslého čtiva. Do této linie postav a postaviček patřil, byť v poněkud odlišné poloze, i přísný anděl z Binovcovy adaptace Drdova románu Městečko na dlani (1942). Podobnými rolemi jako před osvobozením ho zahrnul i zestátněný film, kdy k dosavadním typům přibyly postavy důstojníků různých armád: nacistické (Mordová rokle, 1951; Tanková brigáda, 1955; Neporažení, 1956; Jurášek, 1956; Zpívali jsme Arizonu, 1964), československé (Němá barikáda, 1949; Ztracená stopa, 1955), americké (Únos, 1952) a francouzské (Pevnost na Rýně, 1962). I nadále ho provázely postavy příslušníků inteligence a podnikatelů: právníků (Lavina, 1946; Kavárna na hlavní třídě, 1953; Výstraha, 1953; Taková láska, 1959), ředitelů podniků a škol (Tři kamarádi, 1947; Kariéra, 1947; Zaostřit, prosím!, 1956; Romeo, Julie a tma, 1959), továrníků (Olověný chléb, 1953; Malý Bobeš ve městě, 1962), lékařů (Dobrý voják Švejk, 1956; Morálka paní Dulské, 1958), profesorů (Snadný život, 1957; O věcech nadpřirozených, 1958). Často se blýskl v pouhé epizodce, jakou byl např. holohlavý pán, ve skutečnosti generálmajor von Schwarzburg, cestující na zapřenou, s nímž se dobromyslný Švejk (R. Hrušínský) dostal ve vlaku do konfliktní konverzace, ve Steklého druhé části adaptace známého Haškova románu nazvané Poslušně hlásím (1957). Z Nedbalových historických postav byl nejvýraznější říšský rada Lamingen zvaný Lomikar z Psohlavců (1955) a dvorní lékař z komedie na motivy golemovské legendy Císařův pekař – Pekařův císař (1951), oba snímky v režii M. Friče. Výraznějšími konturami obdařil i portréty zhýralého a zadluženého rytmistra Korzinecka v přepisu Nerudových malostranských příběhů Týden v tichém domě (1947) J. Krejčíka, důlního Bílka ve Steklého sociálním dramatu podle románu Marie Majerové Siréna (1947), bývalého vězně koncentračního tábora pana Nováka v jedné z povídek filmu sovětského režiséra Stanislava Rostockého Májové hvězdy (1959), otce Janury v komediální moralitě Bořivoje Zemana Páté kolo u vozu (1958) a staromládeneckého poštmistra ve Vávrově adaptaci Hrubínovy div. komedie Srpnová neděle (1960). Nad všemi těmito postavami však vysoko ční pojišťovací úředník Karel Doležal, hrdina psychologického dramatu J. Krejčíka Svědomí (1948). Podal v něm emotivně gradovanou studii člověka, nevěrného manžela, rádoby pozorného milence a rozpačitého otce, který při autonehodě smrtelně zranil dítě a teprve po dlouhém vnitřním boji se rozhodl nést následky. V detektivkách nehrál jen vyšetřovatele, kriminalisty a policejní úředníky (13. revír, 1946; Na konci města, 1954; Padělek, 1957; Čintamani & podvodník, 1964), ale ocitl se i mezi podezřelými: kouzelník Bonhardi (Kde alibi nestačí, 1961), archivář profesor Nykl (Nahá pastýřka, 1966). V 60., a zejména 70. letech a na přelomu 80. let návštěvníci kin Nedbala vídali již jen velmi vzácně a na rozdíl od televize filmaři pro něj nenašli odpovídající role důstojné jeho hereckému mistrovství. Tato kritéria nesplňovaly postavy vysokoškolských profesorů z psychologických filmů H. Bočana Plavení hříbat (1975) a Štěpána Skalského Hřiště (1975), ani další: kněz z Bulajičovy rekonstrukce historické události Sarajevský atentát (1975), ochrnutý asociální továrník Weinlich z Matějkovy kroniky počátků dělnického hnutí Hodina života (1981) či bratranec pošumavského venkovana Jakuba (Z. Řehoř) z Gajerova dětského snímku Divoký koník Ryn (1981). A tak na sklonku života dával plným právem přednost práci televizní, se kterou se seznámil již v období pokusného vysílání ČST a jež mu nabídla bezpočet zajímavých příležitostí v mnoha tv. hrách, inscenacích, filmech a pohádkách, např. Medvěd (1961), Magdalena Dobromila Rettigová (1961), Zločin na Volavčím jezeře (1961), Kočár nejsvětější svátosti (1962), Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou (1965), Vrah dostal Goncourta (1966), Malá Dorritka (1967), Sedmero krkavců (1967), Tajemství Viléma Storitze (1967), Psíčci lorda Carltona (1970), Mášenka (1971), Hotel Miramare (1972), Příběh se starou lenoškou (1972), Země zlatých plodů (1973), Nepřátelé veřejnosti (1974), Vrtkavý král (1974), Posel dobrých zpráv (1976), Paličova dcera (1977), Prokop Diviš (1977), Vlak má zpoždění (1977), Odměna (1978), O chudém královstvíčku (1979), Zákon rovnosti (1979), Uličnictví pana Čabouna (1983). Byl rovněž vyhledávaným hercem seriálovým (Sňatky z rozumu, 1968; F. L. Věk, 1971; Byl jednou jeden dům, 1974; 30 případů majora Zemana, 1974–79; Nemocnice na kraji města, 1978; Dobrá Voda, 1982; Lékař umírajícího času, 1984). Jeho tv. práce vyvrcholila na samém sklonku života jímavou postavou osamělého a nerudného důchodce Šantrocha – Šány v Hubačově a Filipově tv. hře Nezralé maliny (1981). Myšlenková preciznost a kultivovanost mluveného projevu z něho učinily oblíbeného rozhlasového interpreta a mistra uměleckého přednesu; jeho hlas je nahrán na řadě gramofonových desek (Imaginární jeviště Miloše Nedbala). Významná byla jeho činnost pedagogická na Pražské konzervatoři (1942–47) a poté až do vysokého věku na DAMU. Nositel Řádu práce (1966) a titulů Zasloužilý umělec (1958) a Národní umělec (1981). Režisérka Jana Počtová o něm natočila vzpomínkový dokument Tatíček profesor (2010) pro cyklus ČT Příběhy slavných.
Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!