MIXA, Josef
Josef MIXA (* 27. 2. 1921 Záhoří, okres Jindřichův Hradec)
–
herec; otec herečky Zuzany Mixové (* 1954). Oba jeho rodiče pracovali po celý život v zemědělství. Začal studovat na jindřichohradeckém reálném gymnáziu, ale maturoval v Soběslavi (1941), kam se mezitím škola přesunula. Už jako gymnazista intenzivně ochotničil jako herec a režisér a v této činnosti pokračoval za války, kdy pracoval jako pomocný železniční dělník. Po osvobození získal hereckou průpravu v Divadelní škole práce E. F. Buriana (1945–46) a dvě sezony byl angažován ve Středočeském divadle Mladá Boleslav. Roku 1948 se stal členem činohry Národního divadla v Praze, kde působil až do roku 1991. Několikrát se pokusil také o režii (mj.
Lucerna). V letech 1971–73 byl uvolněn na neplacenou dovolenou, aby umělecky řídil pražské Divadlo E. F. Buriana. Realistický, obecně sdělný styl jeho herectví vyhovoval zejména českému klasickému repertoáru, v němž převažovaly lidové postavy, v jejichž mnoha podobách vykreslil typ zásadového venkovana, ze kterého vyzařuje vitalita a optimismus. Vedle milovníků a romatických hrdinů ztělesnil i postavy vysloveně charakterní. V období umělecké zralosti soustředěněji hledá mnohovýznamové vrstvy v psychice hrdiny. Mezi jeho největší role patří Švanda ve
Strakonickém dudákovi, Jiřík v
Jiříkově vidění, Alexej v
Optimistické tragédii, Francek v
Maryše, mlynář v
Lucerně, Rostandův
Cyrano z Bergeracu, Perčichin v Gorkého
Měšťácích, Oinomaos v
Námluvách Pelopových a Shakesperův
Král Lear. Film. křest si odbyl epizodkou revoltujícího studenta na barikádě v Krškově historické kronice
Revoluční rok 1848 (1949). Podruhé mu před kamerou vyhradil daleko větší prostor režisér Václav Gajer, v jehož dramatu z období kolektivizace
Usměvavá zem (1952) hrál žárlivého agronoma Václava Drvotu. Na něho hned navázal úlohou mladého osídlovatele českého pohraničí, gardisty Bohuše Klinka ve Vávrově adaptaci Řezáčova románu
Nástup (1952). Následovaly tři větší a vedlejší postavy současných lidí: redaktor Rudého práva Rokos v Hubáčkově zfilmování románu Gézy Včeličky
Kavárna na hlavní třídě (1953), předseda závodní rady a poslanec Jiří Trnka v Cikánově budovatelském dramatu
Výstraha (1953) a kapitán SNB Jaroslav Martinec v Gajerově vesnickém dramatu
Přicházejí z tmy (1953). Po menší roli kamenického tovaryše Martina v historické fresce Otakara Vávry
Jan Hus (1954) vytvořil svou nejznámnější film. postavu (přinesl si ji do filmu z div. prken) – dudáka Švandu ve Steklého zfilmování Tylovy div. pohádky
Strakonický dudák (1955). V další pohádce
Hrátky s čertem (1956), kterou natočil
J. Mach podle Drdovy div. hry, oblékl kostým myslivce Huberta. V psychologickém dramatu Ladislava Helgeho
Škola otců (1957) byl v roli mladého ředitele školy Karla Pohanky protihráčem
K. Högera. V 60. letech, kdy počet a význam jeho rolí rapidně poklesl, hrál mj. armádního nadporučíka (
Rychlík do Ostravy, 1960), předsedu JZD (
Sedmý kontinent, 1960), tatínky malých hrdinů (
Kouzelný den, 1960;
Pohádka o staré tramvaji, 1961) a horníka (
Lucie, 1963). Dramaticky vyhrocenější byla postava listonoše a dobrovolného člena Horské služby Jardy Šlachty, který v Dubově sportovně dobrodružném dramatu
Vánice (1962) překonává strach z lavinového závalu. Několikaletou absenci ve filmu prolomil až roličkou sluhy Floriana ve Vávrově historickém podobenství
Kladivo na čarodějnice (1969). Normalizační kinematografii herecky posloužil zejména v politicky exponovaných a značně tendenčních prorežimních filmech ze současnosti i nedávné minulosti, kde mu připadly úlohy buď stranicky uvědomělých, nebo reakčně zaměřených mužů z řad inteligence i proletariátu: major SNB (
Noc oranžových ohňů, 1974), dělník (
Dvacátý devátý, 1974), inženýr (
Tobě hrana zvonit nebude, 1975) a advokát (
Vítězný lid, 1977). V koprodukčním hraném dokumentu sovětského režiséra Jurije Ozerova
Komunisté (1976) ztělesnil politika a novináře Jana Švermu. V podobném proklamativním duchu byly neseny mnohé z jeho rolí v tv. inscenacích a filmech (
Chléb a písně, 1971;
Lidé na křižovatce, 1971;
Bitva, 1971;
Obhájce, 1973;
Otevřený kruh, 1973;
Rozrušená země, 1974;
Titul pro hrdinu, 1975;
Ženitba, 1976;
Já se vrátím, 1977;
Jak se zranit ve službě, 1978;
Co je s tebou, Lenko, 1979;
Smrt a blažená paní, 1980;
Čtverec mizení, 1982;
Albrecht z Valdštejna, 1985), a zejména seriálech (
Ve znamení Merkura, 1978;
Zákony pohybu, 1979;
Dnes v jednom domě, 1980;
Okres na severu, 1981). Naposledy, po delší pomlce, si zahrál před film. kamerou alespoň ve studentských fimech:
2057 (1997) a
Asi už to začalo (1997). Jako recitátor a herec působil v rozhlase. S jeho uměleckou tvorbou byla prakticky po celou dobu úzce spjata jeho činnost politicko-organizační ve stranických a svazových orgánech. Autor vzpomínkových knih
Nedoručené dopisy (1996),
Bláznivá rodinka: veselé divadelní, filmové, rodinné pelmel (1999) a
Hercovo bláhové rozpomínání (2006). Roku 1971 byl jmenován Zasloužilým umělcem. Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (1994).
