MATUŠKA, Waldemar
Waldemar MATUŠKA (* 2. 7. 1932 Košice, † 30. 5. 2009 St. Petersburg, Florida, USA)
–
zpěvák a herec; manžel zpěvačky a herečky O. Blechové. Jeho otec byl voják, ruský legionář a kapelník a matka vídeňská operní zpěvačka. Vyučil se sklářem v Poděbradech a krátce v oboru pracoval v Karlových Varech, kde začal zpívat v různých amatérských souborech. Roku 1950 se stal sboristou Čs. souboru národních písní a tanců, zpíval se skupinou Matrosov (1953–55). Po krátké odmlce se začal věnovat populární hudbě nejdříve jako hráč na kontrabas, kytaru a banjo, roku 1957 hrával příležitostně v Akord clubu na textappealech
J. Suchého, později účinkoval spolu se
Suchým,
J. Šlitrem,
I. Vyskočilema
M. Horníčkem v kavárně Vltava. Pak přechodně působil zvláště na zájezdech se souborem Mambo kvintet a roku 1960 byl angažován do divadla Semafor (
Člověk z půdy,
Zuzana je sama doma a
Zuzana je zase sama doma,
Taková ztráta krve,
Ukradený měsíc), jehož se stal záhy hlavním magnetem. Roku 1962, kdy se těšil největší popularitě, odešel s dalšími zpěváky do Divadla Rokoko (
Balada z hadrů,
Filosofská historie a
Labyrint světa a recitál
Osm lásek Waldemara Matušky). Rokoko opustil roku 1969, aby se nadále věnoval samostatné pěvecké a herecké dráze na koncertních pódiích, div. prknech a před kamerou. Díky vrozeným hlasovým kvalitám (příjemná barva, široký výrazový rejstřík) vynikal jeho repertoár rozsáhlým stylovým záběrem, ve kterém suverénně zvládal lidové písně různých národů, trampské songy, balady, operetní a muzikálové skladby, písně taneční i romantické. Nazpíval také řadu duet. Vystupoval v Hudebním divadle Karlín (
Rose Mary), hostoval v činohře Národního divadla (
Na pravici Boha Otce) a účinkoval v kabaretu Večerní Brno (
Krysař). Byl sólistou orchestru Václava Hybše, roku 1972 navázal spolupráci s country skupinou KTO, se kterou vystupoval až do roku 1986, kdy s manželkou Olgou emigroval do USA. Tam pořádal koncerty pro krajany a vydával další nahrávky. Během své velmi úspěšné kariéry v Československu nahrál dlouhou řadu gramofonových a rozhlasových snímků, pravidelně koncertoval v nejrůznějších koutech republiky a světa, stejně tak úspěšně se účastnil domácích a zahraničních přehlídek a festivalů. Jeho stabilní popularita se odrážela ve výsledcích ankety Zlatý slavík, kterou roku 1967 vyhrál a mnohokrát byl druhý. Z jeho nezměrné obliby pramenilo časté účinkování v televizi, kde kromě bezpočtu zábavných pořadů a několika samostatných recitálů (
Dobrý večer s Waldemarem,
Stará láska nerezaví,
Co neodnes čas) hrál a zpíval v inscenacích, filmech a seriálech, mj.
Revue pro banjo (1963),
Půjčovna talentů (1964),
Zlatý zub (1964),
Revue v mlze (1966),
Pijácká romance (1967),
Klapzubova jedenáctka (1967),
Tajemství Viléma Storitze (1967),
Zelená pro Kmocha (1967),
Píseň pro Rudolfa III. (1967–68),
Pražská romance (1969),
Kam slunce nechodí, 1971). Od počátku 60. let figuruje jeho jméno v české kinematografii, a to nejen jako zpěváka (
Neobyčejná třída, 1964;
Bylo čtvrt a bude půl, 1968;
Světáci, 1969;
Svět otevřený náhodám, 1972), ale i jako herce. Plebejsky mužným zjevem exotických rysů s charakteristickými černými kudrnatými vlasy a stejně hustými vousy se ideálně hodil jak pro padouchy různého kalibru, tak i pro rozličné bohémské a fanfarónské typy. Poprvé se na plátně objevil – ještě bez typického vousu – jako mladý brigádník Kábrt v Gajerově filmu o melioraci českých Blat
Sedmý kontinent (1960). Ve svých mnoha rolích spojoval přirozený herecký projev obvykle i se zpěvem: zlotřilý pistolník Banjo Kid v parodii na kovbojky
O. Lipského Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964), voják Patrik v semaforském protiválečném muzikálu režisérů Roháče a
Svitáčka Kdyby tisíc klarinetů (1964), zločinecký dobrodruh Manuel Diaz v hudební parodii Bořivoje Zemana
Fantom Morrisvillu (1966), pašerák Orbigny v kriminálním snímku
Smrt za oponou (1966)
A. Kachlíka, staropražský pan Alois a potulný zpěvák v hašlerovském revuálním filmu
Z. Podskalského Ta naše písnička česká (1967), trubadúr ve Steklého historické komedii
Svatby pana Voka (1970) či dotěrný král Petr v muzikálu podle Vrchlického
Noc na Karlštejně (1973). Byl komentátorem a zpěvákem Sísova střihového filmu
Zpívající film (1972), v Jirešově sci-fi komedii
Talíře nad Velkým Malíkovem (1977) hrál sochaře Mimru, v
Podskalského hudební komedii
Trhák (1980) hajného Kalinu aj. Ve dvou filmech Vojtěcha Jasného obdařil svým temperamentem bujaré milovníky života a žen: italského zajatce Marcella v povídce
Dýmka sv. Huberta z triptychu
Dýmky (1966) a pijáckého sedláka Zášinka v kronice poválečného moravského venkova
Všichni dobří rodáci (1968). Podobu prostopášného svůdníka měl také v postavě záhadného bratra Otomara v Mášově tragikomedii
Hotel pro cizince (1966). Nikdy však nevytvořil opravdu velkou ústřední film. postavu jako někteří jiní zpěváci (
V. Neckář,
K. Gott,
J. Korn). Po roce 1989 se do vlasti příležitostně vracel s koncertním programem. V rámci udělování Cen Akademie populární hudby byl uveden do Síně slávy (1999). S Ivanem Foustkou napsal vzpomínkové knihy
To všechno vodnes čas… (1969) a
Svět má 24 hodiny (1982) a s manželkou knihu
Tisíc mil, tisíc mil… (1999). Další knižní portrét zpracovali Dáša Radimovská a James Kent pod názvem
Walda žije! (2007). Režisér Ján Piroh natočil jeho dokumentární portrét (2001) pro cyklus GEN společnosti Febio a režisér
F. Menzel mu věnoval dokumentární film
To je Waldemar! (2002). Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (1997).
