V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

MARVAN, Jaroslav

Jaroslav MARVAN (* 11. 12. 1901 Praha, † 21. 5. 1974 Praha)herec. Narodil se na pražském Žižkově v rodině poštovního peněžního doručovatele a už během gymnaziálních let ochotničil v místních kroužcích. Po maturitě na žižkovské reálce (1919) nastoupil do pražského Zeměpisného ústavu a krátce nato na Ředitelství pošt, odkud byl služebně poslán do Užhorodu, kde pracoval jako úředník (1920–23). Po návratu do Prahy byl zaměstnán na poště až do roku 1926. Pak nastoupil trvalé angažmá v Divadle Vlasty Buriana, kde již předtím rok působil jako externista. V té době už měl za sebou sedm let intenzivní činnosti v ochotnických spolcích v Užhorodě a Praze (hrál mj. v žižkovském divadle Deklarace, hostoval i ve Švandově divadle). V Divadle Vlasty Buriana, kde hrál téměř osmnáct sezon, plnil s improvizační pohotovostí funkci Burianova zdatného přihrávače a nepostradatelného partnera, zcela stejně jako později před film. kamerou. Roku 1943 se stal členem Městského divadla na Královských Vinohradech a po rozdělení souborů (1950) Městských divadel pražských (1950–54). Bylo to umělecky nejplodnější období jeho div. praxe, o čemž svědčí řada stěžejních postav, jako třeba Jacobowski ve Werflově hře Jacobowski a plukovník, Falstaff ve Veselých paničkách windsorských, Argan ve Zdravém nemocném, Kozelka ve Fidlovačce, Myslibor ve Zlém jelenovi, Čebutykin ve Třech sestrách či Orgon v Tartuffovi. Roku 1954 byl angažován do činohry Národního divadla, kde setrval až do odchodu na odpočinek (1972). I když v Národním divadle nedosáhl tak dominujícího postavení jako na předchozí scéně, přece jen tu role z českého i světového repertoáru nadále prohloubily a prověřily životnost jeho komediálního typu, který obohatil také o polohy dramatické a tragické: hrabě Helldorf v Zinnerově Ďábelském kruhu, Billy Rice v Osbornově Komikovi, Chrobák v čapkovské hře Ze života hmyzu, továrník Werle v Divoké kachně či doktor Sigelius v Bílé nemoci. Pro Marvanovo herectví je charakteristický věcný, střízlivý a zásadně nevzrušivý přístup k sebedramatičtější situaci či spíše replice partnera; absence zjevných citových vzplanutí byla společným jmenovatelem všech postav jeho repertoáru. To ho předurčovalo, na jevišti i ve filmu, vždy znovu k postavám reprezentujícím nějakou instituci (úředníci, učitelé, ředitelé atd.) či přímo k postavám uniformovaným (důstojníci, policisté, železničáři atd.). Vytvářel svéráznou kritickou podobu zkostnatělého malého člověka, komicky ustrnulého v egoistické nadutosti a nabubřelosti. Pomalá, až starosvětsky důstojná chůze i pohyby a rozvážná, klidná hlasová intonace se spoustou zámlk – výjimečně, leč účinně kontrastující s emotivními hlasovými výbuchy – byly vždy nejnápadnějšími prvky výstavby jeho rolí. Marvanovův civilní a depatetizující projev, v němž se úzce snoubilo nadání komediální se smyslem pro působivou charakteristiku, byl ideální pro specifiku film. a později i tv. kamery. S pracovními návštěvami film. ateliérů začal těsně po svém nástupu k Burianovi a až na několik výjimek (Dobrý voják Švejk, 1926; Modrý démant, 1928; Páter Vojtěch, 1928; Plukovník Šec, 1929; Svatý Václav, 1929) vytvářel své první film. role po boku principála. Byly to však spíše jen epizodky v komediích S. Innemanna: strážník (Falešná kočička, 1926) a senátor Hradecký (Lásky Kačky Strnadové, 1926). Stejnými roličkami vstoupil i do zvukové éry. Figurky s většími postavami střídal často v burianovských komediích režisérů K. Lamače, M. Friče a dalších: vojenský sluha (C. a k. polní maršálek, 1930), generální ředitel Bruckmann (To neznáte Hadimršku, 1931), otec svedené dcery (Funebrák, 1932), Špelcův přítel Kačaba (Anton Špelec, ostrostřelec, 1932), městský hejtman Anton Skvoznik Dmuchanovský (Revizor, 1933), plukovník (Pobočník Jeho Výsosti, 1933), ředitel nervového sanatoria dr. Karner (Nezlobte dědečka, 1934), inspektor paroplavební společnosti (Hrdinný kapitán Korkoran, 1934), starosta (Hrdina jedné noci, 1935), lékař (Tři vejce do skla, 1937), advokát baron Kurt Bertrand (Ducháček do zařídí, 1938), šéflékař nemocenské pojišťovny Osvald Bruner (U pokladny stál…, 1939), cirkusový klaun Josef Rozhuda (Ulice zpívá, 1939), přednosta úřadu Sýkora (Katakomby, 1940), otec mladého hrdiny Bendy (Baron Prášil, 1940), generální inspektor drah Jiří Kokrhel (Přednosta stanice, 1941), generální ředitel Kamil Merhaut (Provdám svou ženu, 1941), starosta obce Jaroslav Hořánek (Ryba na suchu, 1942) a kupec Neškudla (Zlaté dno, 1942). Vedle V. Buriana přihrával i jiným protagonistům film. komiky: H. Haasovi (Okénko, 1933; Mazlíček, 1934; Ať žije nebožtík, 1935; Tři muži ve sněhu, 1936), O. Novému (Kristian, 1939; Valentin Dobrotivý, 1942; Paklíč, 1944) a J. Plachtovi (Nebe a dudy, 1941; U pěti veverek, 1944). Jeho filmografie do osvobození registruje na sto padesát titulů. Byly to převážně drobné postavy a postavičky městských lidí, dokonale odpozorované ze života, jejichž bystrá analýza vyústila do vynikající charakterizační zkratky. Vytvořil celou škálu pedantických byrokratů od nejnižších úřednických kategorií (Písničkář, 1932; Ulička v ráji, 1936; Trhani, 1936), přes kancelářské přednosty (Katakomby, 1940; Valentin Dobrotivý, 1942) a prokuristy (Tetička, 1941) až po ředitele (U nás v Kocourkově, 1934; Cestou křížovou, 1938; Kristian, 1939; Tanečnice, 1943; Šťastnou cestu, 1943), generální ředitele (Anita v ráji, 1934), sekční šéfy (Pokušení paní Antonie, 1934) a ministry (Lidé na kře, 1937; Přítelkyně pana ministra, 1940). Konzervativním smýšlením se vyznačovala řada jeho obecních starostů (Jedenácté přikázání, 1935; Srdce v celofánu, 1939; Lízino štěstí, 1939; Paní Kačka zasahuje, 1939) a radních (Počestné paní pardubické, 1944), dále továrníků a podnikatelů (Divoch, 1936; Harmonika, 1937; Milování zakázáno, 1938; Teď zas my, 1939; V pokušení, 1939; Karel a já, 1942), advokátů (Růžové kombiné, 1932; Komediantská princezna, 1936; Klatovští dragouni, 1937; Boží mlýny, 1938; Svátek věřitelů, 1939; Konečně sami, 1940; Roztomilý člověk, 1941) a notářů (Manželství na úvěr, 1936; Děti na zakázku, 1938; Pozor straší, 1938; U svatého Matěje, 1939), státních návladních (Batalion, 1937) a soudců (Aféra plukovníka Redla, 1931; Soud boží, 1938). Galerii příslušníků inteligence pravidelně doplňoval postavami lékařů a primářů (Grandhotel Nevada, 1934; První políbení, 1935; Rozvod paní Evy, 1937; Její pastorkyně, 1938; Stříbrná oblaka, 1938; Zborov, 1938; Tulák Macoun, 1939; Píseň lásky, 1940). Na jednom z čelných míst stojí jeho středoškolští pedagogově a ředitelé (Sextánka, 1936; Švadlenka, 1936; Studujeme za školou, 1939; Paní Morálka kráčí městem, 1939), z nichž mu přízeň diváků již několika generací zajistili zejména profesoři ze „študáckých“ komedií M. Friče podle předloh Jaroslava Žáka: češtinář Kolísko (Škola základ života, 1938) a matematikář Vobořil (Cesta do hlubin študákovi duše, 1939). Velmi často se Marvanovými kostýmy na plátně stávaly vojenské uniformy z různých epoch, v hodnostech nižších (Miláček pluku, 1931; Jánošík, 1936), důstojnických (Psohlavci, 1931; Dobrý voják Švejk, 1931; Milan Rastislav Štefánik, 1935; Poručík Alexander Rjepkin, 1937) až po generálské (Vzdušné torpédo 48, 1936). Snad nejpočetnější profesní skupinu Marvanových postav představují akurátní a nesmlouvaví ochránci zákona: strážníci a četníci (Žíznivé mládí, 1943), policejní inspektoři a komisaři (Muži v offsidu, 1931; Karel Havlíček Borovský, 1931; Záhada modrého pokoje, 1933; Jedna z milionu, 1935; Vandiny trampoty, 1938; Její hřích, 1939; Pelikán má alibi, 1940; Těžký život dobrodruha, 1941; Paklíč, 1944) a vězenští dozorci a ředitelé (Mazlíček, 1934; U nás v Kocourkově, 1934). Jen zcela výjimečně si v předválečné kinematografii zahrál dělníka (Srdce na kolejích, 1937; Karel a já, 1942) nebo prostého venkovana (Pan otec Karafiát, 1935; Švanda dudák, 1937; Muzikantská Liduška, 1940). Většími venkovskými postavami rázu charakterního, jimž dokonce nechyběly ani prvky milostné, jinak v Marvanově tvorbě zcela neznámé, byli mlynář Dvorecký ve Fričově zvukové verzi Klecandova románu Páter Vojtěch (1936) a hospodář Havrda ve Wassermanových Lidech pod horami (1937). V obou mu byla partnerkou J. Štěpničková. Plastičtější portréty vykreslil také v postavách důlního rady Zimmerheiera v Binovcově adaptaci Drdova románu Městečko na dlani (1942) a policejního revírního inspektora Čadka v detektivce M. Friče 13. revír (1946), která se začala natáčet již za okupace. Radikální proměnu repertoáru i velikosti jeho rolí přinesla znárodněná kinematografie, ve které vzrostla jeho popularita zejména jako komika a stabilizovala se jeho pozice hereckého protagonisty. Vytvořil řadu titulních postav od dvojrole despotického otce rodiny, starožitníka Bořivoje Kohouta a jeho žoviálního bratra Jaroslava v komedii V. Slavínského Poslední mohykán (1947) až po dvojici veseloher Bořivoje Zemana Dovolená s Andělem (1952) a Anděl na horách (1955), v nichž hrál bručounského revizora Dopravních podniků Gustava Anděla. Na předválečné role uniformovaných a civilně oděných ochránců zákona – strážníky, kriminální vyšetřovatele a policejní rady – navázal ve filmech Lavina (1946), Čapkovy povídky (1947), Němá barikáda (1949), Případ ještě nekončí (1957), poslušně hlásím (1957), Král Šumavy (1959), Čintamani & podvodník (1964), Ztracená tvář (1965) a Fantom Morrisvillu (1966). Namísto předválečných úředníků, profesorů, advokátů a vojáků ho zestátněný film zahrnoval více postavami prostých lidí současnosti, dělníky, řemeslníky a mistry nejrůznějších profesí. Své veskrze kladné a sympatické hrdiny obdařil svrchovanou mírou nefalšované lidskosti: havířský předák Václav Dudáček v dramatu debutujícího režiséra Steklého Průlom (1946), tramvaják Martin Plechatý v okupační komedii J. Macha Nikdo nic neví (1947), starý strojvůdce Antonín Matys v budovatelské komedii V. Kubáska Železný dědek (1948), topenář Jan Šebesta v komedii M. Friče Bylo to v máji (1950), starý vorař Josef Váňa v komedii V. Wassermana Plavecký mariáš (1952), bagrista Rubeš v Gajerově dramatu Sedmý kontinent (1960). Jedinou výjimkou byl surový lichvář Jestřáb z přepisu povídky Svatopluka Čecha Jestřáb kontra Hrdlička (1953) V. Borského. V historických filmech ztělesnil např. primase města Rakovník ve Vávrově komedii Nezbedný bakalář (1946), hostinského Fastra v Krškově dramatu Revoluční rok 1848 (1949), Vojtu Náprstka v Makovcově životopisném snímku Velké dobrodružství (1952), vrchního radu Banzeta v Hubáčkově komedii Haškovy povídky ze starého mocnářství (1952) a úředníka Honzátka v komedii O. Lipského Vzorný kinematograf Haška Jaroslava (1955). Dvakrát zdobila jeho hlavu královská koruna, a to v pohádkách Jaroslava Macha O medvědu Ondřejovi (1959) a Bořivoje Zemana Šíleně smutná princezna (1968). Vůbec jeho poslední film. rolí byl purkrabí Ješek z Vartenberka v muzikálu Z. Podskalského Noc na Karlštejně (1973). Marvanovo jméno je úzce spjato se samými počátky naší televize, přímo s prvním dnem pokusného veřejného vysílání (1. května 1953), kdy pronesl uvítací pozdrav. Na obrazovce pak účinkoval v celé řadě her a filmů, např. Vyhnanství (1961), Magdalena Dobromila Rettigová (1961), Zločinec (1962), Tvrdohlavá žena a zamilovaný školní mládenec (1962), Metelice (1963), Světáci (1963), Existuje vlastně Mr. Johns (1963), Příběh dušičkový (1964), Favorit (1964), Starý Burgunďan (1966), Nechcete jet do Bembrly? (1969) a Prodej (1970). Na sklonku života se ve dvou seriálových postavách projevil pro Marvana typický rozpor mezi vnější strohostí a nepřístupností a vnitřním citově bohatým životem člověka chápajícího hloubku těžkého lidského údělu. Vedle kantora a muzikanta Havránka z obrozenecké fresky F. L. Věk (1971) to byl zejména férový prvorepublikový policejní rada Vacátko v Sequensově kriminálním seriálu Hříšní lidé Města pražského (1969) a návazném cyklu čtyř filmů pro kina téhož režiséra (Pěnička a Paraplíčko, 1970; Partie krásného dragouna, 1970; Smrt černého krále, 1971; Vražda v hotelu Excelsior, 1971). S Petrem Hořcem připravil memoárovou knihu Nejen o sobě (1975, 2002) a Jiří Tvrzník zpracoval jeho vzpomínky do knih Jaroslav Marvan vypravuje (1975) a Herecké eso (1995). Z různých hledisek se věnují jeho osudům a umělecké tvorbě monografie Zdeňka Digrina Jaroslav Marvan (1967), Jarmily Nové Soukromý život Jaroslava Marvana (1996) a Lucie Bártové a Kateřiny Nowy Známý neznámý Jaroslav Marvan (2003) a také film. střihové medailony, které natočili režiséři Bohumil Brejcha (Jaroslav Marvan, 1959), Vladimír Sís (Sólo pro Jaroslava Marvana, 1971) a David Bonaventura (Jári, 2003; tv. cyklus Soukromé životy). Laureát Národní ceny (1940) a Státní ceny (1951), nositel titulů Zasloužilý umělec (1955) a Národní umělec (1971).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!