V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

MÁLKOVÁ, Marie

Marie MÁLKOVÁ (* 14. 4. 1941 Vysoké Mýto)herečka; manželka divadelního režiséra Jana Grossmana (1925–1993). Její otec to u četnictva dotáhl k hodnosti vrchního strážmistra. Již ve školním věku se velmi intenzivně zajímala o literaturu, hudbu a divadlo, jemuž se aktivně věnovala v dramatickém kroužku Josefa Mlejnka. Úspěšně se účastnila také celostátních recitačních soutěží (Wolkerův Prostějov). Po maturitě na vysokomýtském gymnáziu vystudovala herectví na DAMU (1962) a stala se ženskou oporou souboru Divadla Na zábradlí, kde ztvárnila mj. Antigonu ve hře Clause Hubalka Hrdinové v Thébách nebydlí, Matku Ubu v Jarryho Králi Ubu, Lenku v Kafkově Procesu, účinkovala i ve hrách Václava Havla Zahradní slavnost, Vyrozumění či Ztížená možnost soustředění. Po okupaci roku 1968 raději dobrovolně zvolila odchod z angažmá a jako herečka ve svobodném povolání hostovala na různých pražských i oblastních scénách: Národní divadlo (Anežka v Krvavém soudu a němá Katrin v Brechtově Matce kuráži), ústecké Činoherní studio (Leona v Crommelynckově komedii Vášeň jako led), Divadlo Vítězného února v Hradci Králové (titulní hrdinka v Maryše), Městská divadla pražská (Klementina v Gorinově Hérostratovi). Ve Viole recitovala Apollinaira. Roku 1983 nastoupila do Divadla S. K. Neumanna (Iokasté v Králi Oidipovi, Mara v Kdo se bojí Virginie Woolfové, královna v Hamletovi). Roku 1992 se vrátila do Divadla Na zábradlí, odkud po třech letech opět zamířila do Divadla pod Palmovkou (Róza v Topolově hře Dvě noci s dívkou), se kterým se roku 2002 rozloučila. V posledních letech, kdy hostuje na různých pražských scénách, dosáhla ve své jevištní tvorbě mimořádných úspěchů. Třikrát po sobě jí byla udělena prestižní Cena Alfréda Radoka za nevšední výkony, jaké předvedla v postavách Madelaine z Carrièrovy hry Terasa (2001, Divadlo Na zábradlí), Varvary Stavroginové z dostojevského Běsů (2002, Divadlo v Dlouhé) a hospodyně Zittelové z inscenace Bernhardova Náměstí Hrdinů (2003) J. Nvoty. Postupně vyzrála v herečku interesantního zjevu a nevšedního hereckého projevu, který byl formován stylizovanou poetikou absurdní dramatiky a později nabral plastičtějšího výrazu v citlivých ženských portrétech. Nejvýmluvněji však vyjadřovala city a myšlenky postav hereččina oduševnělá tvář s pronikavýma očima a lemovaná dlouhými tmavými vlasy. Ve filmu se slibně uvedla sugestivně působivou postavou mladičké, nezkrotně vášnivé cikánky Šujany v jímavé baladě o lásce, žárlivosti a vzájemném lidském nepochopení režiséra Dimitrije Plichty Kto si bez viny (1963). Na plátně se pak objevila až na konci 60. let, kdy zaujala v poetické venkovské kronice režiséra Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci (1968) jako krásná a uhrančivá Židovka Zdena, s níž se za okupace kvůli majetku rozvedl lehkomyslný sedlák Zášinek (W. Matuška), jemuž se pak zjevuje jako trýznivá výčitka. Na svou první film. roli navázala počátkem 70. let postavami dívek a mladých žen vyznačujících se nebezpečnou a zrádnou naivitou, v níž hrdinství podmiňuje úzkost, vulgárnost se vyjadřuje lyricky a neřest vzniká z přemíry cudnosti. Taková byla její studentka Olga, do níž se v Schulhoffově detektivce Vím, že jsi vrah… (1971) při vyšetřování dvojnásobné vraždy zamiloval mladý kriminalista (E. Cupák) a nakonec ji musel zatknout pro nepřímou spoluvinu na obou vraždách. Totéž lze tušit v pozadí postavy romantické divošky, bezprostřední a nezkrotné Katky, která v česko-německé koprodukční historické komedii režiséra Erwina Stranky Ukradená bitva/Die gestohlene Schlacht (1972) pomáhala bránit Prahu, obleženou vojsky pruského krále Friedricha Velikého. Stejné rysy měla nevěrná žena ostravského havíře Adama (A. Švehlík) ve filmu Jiřího Hanibala Dobrý den, město (1976) i mladá krčmářka Rosita v Balíkově psychologickém dramatu podle románu Zdeňka Pluhaře Jeden stříbrný (1976). Naproti tomu její Tereza v sociálním dramatu Škaredá dedina (1975), který natočil podle povídky Petra Jilemnického O dvoch bratoch K. Kachyňa, byla nešťastná, životem, bídou a problematickým manželstvím usmýkaná vesnická žena. Později hrála manželku ctižádostivého a bezcharakterního inženýra Rotta (L. Munzar) v Balíkově Zrcadlení (1977), snobskou manželku inženýra Severina (L. Smoljaka) v PodskalskéhoSmoljakově komedii o dvanáctisměně bytů Kulový blesk (1978), záletnou servírku Zdeničku v Jirešově hořké komedii Causa Králík (1979), životem protřelou, přitom však stále lidskou číšnici Jarmilku v Drhově povídce Věrné milování z filmu Jak rodí chlap (1979), maloměšťáckou paničku, energickou manželku fotografa Pokorného (R. Jelínek) a matku dospívající dcery (I. Svobodová) v Rychmanově hudební komedii Láska na druhý pohled (1981). Další afektovanou ženu se snobským vystupováním a matku, kazící opičí láskou svého devítiletého synka, vytvořila ve filmu Věry Plívové-Šimkové Mrkáček Čiko (1983). Stárnoucí, ale stále ještě atraktivní inženýrku Molnárovou, jejíž vztah k mladému inženýrovi (P. Nový) byl poznamenán vzájemnou sobeckostí a kariérismem, si zahrála ve slov. filmu Jána Zemana Na konci diaľnice (1982), snobskou paní Pálkovou (jejího stejně snobského manžela hrál A. Hardt), která se nakonec stala obětí své „elektronické babičky“ Carmen (J. Dítětová) v Rychmanově satiře na přetechnizovanou společnost „Babičky dobíjejte přesně!“ (1983). Kromě českých filmů hrála např. v německém kriminálním tv. seriálu Das unsichtsbare Visier/Neviditelné hledí (1975) a v zakázkovém filmu Barrandova pro SRN Taugenichts/Ze života darmošlapa (1978). V polovině 80. let její film. činnost prozatím ustala. Vytvořila dlouhou řadu postav v tv. hrách, inscenacích a filmech: Komediantská historie (1969), O hradu Zásadce a turecké vojně (1969), Zkažený svět (1969), Aurelián (1969), Trojská válka nebude (1969), Byly noci májové (1970), Chvojka (1970), Žraloci (1971), Padesáté narozeniny (1971), Otcové a děti (1972), Děti slunce (1973), Píšťalka pro dva (1974), Karel Hynek Mácha (1983), Honorární konzul (1991), Hodný chlapec (2004), Na rozchodnou (2009) aj. a seriálech (Dnes v jednom domě, 1979; Létající Čestmír, 1984; Pojišťovna štěstí, 2004; Comeback, 2008). Od roku 1996 vyučovala na pražské Vyšší odborné škole herecké.
Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!