V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

LUKAVSKÝ, Radovan

Radovan LUKAVSKÝ (* 1. 11. 1919 Praha, † 10. 3. 2008 Praha)  – herec, divadelní pedagog a teoretik. Vyrůstal v rodině truhlářského mistra s vlastní dílnou. Lásku k divadlu v něm pěstovala maminka, zamlada vášnivá ochotnice. Jako dítě se přestěhoval s rodiči z Prahy na venkov. Začal studovat na Arcibiskupském gymnáziu v Praze, pokračoval na reálném gymnáziu v Českém Brodě, kde odmaturoval (1938). Zapsal se ke studiu češtiny a francouzštiny na FF UK v Praze. Když po roce byly české vysoké školy nacisty uzavřeny, pracoval dva roky jako telegrafista na nádraží v Pečkách. Na podzim 1940 se dostal na dramatické oddělení Pražské konzervatoře, ale již ve 2. ročníku, kdy začal též hrát pod pseudonymem Karel Janota v divadélku Větrník, byl nasazen do Německa na práci ve válečném průmyslu, kde se vyučil strojním zámečníkem. V létě 1944 byl vyreklamován a nastoupil angažmá do Divadla Vlasty Buriana. Po uzavření českých divadel opět pracoval jako dělník v Praze. V prvních poválečných letech dokončil studium na obou školách, podílel se na založení školní scény DISK a roku 1946 byl angažován Jiřím Frejkou do Městského divadla na Vinohradech, odkud roku 1950 přešel do nově ustaveného souboru Městských divadel pražských (Misantrop, Figaro ve Figarově svatbě a Bill Starbuck v Obchodníku s deštěm). Od roku 1957 byl členem činohry Národního divadla v Praze. Jeho neokázalé mužné herectví vychází z metody Stanislavského, vyznačuje se moderním a citlivým traktováním psychologicky složitých postav se silným etickým a filozofickým posláním, jimž vtiskuje výrazově mimořádně střídmými prostředky civilní úspornosti a vytříbeným smyslem pro vnitřní napětí, hlasovou kulturou a hudebností řeči neopakovatelnou podobu. Režiséři u něj často sázeli na komediální schopnosti, ale brzy v něm objevili i představitele tragických hrdinů vyznačujících se vzpřímenou, efébsky štíhlou postavou, ostře řezanými rysy tváře a pevným přímým i zkoumavým pohledem signalizujícím rozvahu a cílevědomé jednání. Takový byl jeho Hamlet, Othello, Macduff v Macbethovi, Edgar v Králi Learovi, Lorenzo v Romeovi a Julii, šašek v Cokoli chcete, Anouilhův Tomáš Becket, Vajnonem v Optimistické tragédii, Veršinin ve Třech sestrách; z českého repertoáru poštmistr v Srpnové neděli, Vocilka v Strakonickém dudákovi, František Král v Konci masopustu, Don Quijote v Dykově Zmoudření dona Quijota, Kolínský v Paličově dceři, Jakub Vojnar ve Vojnarce, Hlubina v Měsíci nad řekou, Myrtillos v Hippodamii, Sigelius v Bílé nemoci, otec v Čapkově Matce, režisér Jonáš v Noční zkoušce, poutník a Pilát Pontský v Pašijích a mnoho dalších. Režíroval vlastní úpravu Tylovy báchorky Středem země do Afriky. Mimořádně důležitá je jeho tvorba recitační (Viola, Lyra Pragensis, tv. Chvilky poezie aj.) a rozhlasová. Ve filmu začínal ve druhé polovině 40. let epizodkami nacistických vojáků a důstojníků (Muži bez křídel, 1946; Nadlidé, 1946; Bílá tma, 1948; Němá barikáda, 1949) i uvědomělých dělníků (Pan Habětín odchází, 1949; Zocelení, 1950; Přiznání, 1950), které postupně vystřídaly menší i větší postavy v životopisných a historických filmech: dramatik Ladislav Stroupežnický v Krškově Mikoláši Alšovi (1951), univerzitní profesor Hippler v jiráskovském filmu téhož režiséra Mladá léta (1952), dělník Kolčava ve snímku M. Friče Tajemství krve (1953), rychtář Syka opět u M. Friče,tentokrát v Psohlavcích (1955) a továrník Václav Klement v Radokově lyrické komedii o průkopnících automobilismu Dědeček automobil (1956). Ve Vávrově husitské trilogii ztělesnil postupně kaplana z Horní Falce (Jan Hus, 1954), kněze Bylinského (Jan Žižka, 1955) hejtmana z Hroznějovic (Proti všem, 1956). Vávra ho také dvakrát obsadil do role manžela Boženy Němcové Josefa Němce, kterého hrál po boku J. Švorcové (Horoucí srdce, 1962) a J. Hlaváčové (Veronika, 1985). Později propůjčil tvář dalším historickým osobnostem: žurnalistovi a bývalému revolucionáři Rainerovi v Soukupově arbesovském Romanetu (1980) a anglickému sociálnímu reformátorovi Samuelu Hartlibovi ve Vávrově Putování Jana Amose (1983). Zajímavou postavu zbožného sedláka Jíry zpodobnil v Makovcově filmu z doby třicetileté války Ztracenci (1956). V dramatu podle Řezáčova románu Nástup (1952) mu Otakar Vávra přisoudil krajně negativní postavu fanatického nacisty Waltra Prülla, kolem něhož se soustřeďovaly pokusy fašistů narušit klid v pohraničí po květnu 1945. Postavu tvrdého a bezohledného nacisty si později zopakoval v okupačním dramatu Ivo Nováka Poslední ples na rožnovské plovárně (1974), nacistického důstojníka hrál i ve slov. filmu Stanislava Barabáše Zvony pre bosých (1965). S těmito postavami ostře kontrastoval např. jeho otevřený a nebojácný sympatický profesor v okupačním dramatu Vyšší princip (1960) J. Krejčíka. Mladý režisér K. Kachyňa mu svěřil klíčovou roli v dobrodružném dramatu z poválečného pohraničí Král Šumavy (1959). Jeho chlapsky přímý poručík pohraniční stráže SNB Václav Kot, velitel jednotky z šumavského úseku státní hranice, byl voják tělem i duší, poznamenaný však osobním zklamáním, které prohloubilo jeho vztah k lidem. Lukavský si už předtím a ještě několikrát potom zahrál podobné role pohraničníků, důstojníků bezpečnosti, vyšetřovatelů a pracovníků komunistické rozvědky v kriminálních a špionážních filmech Milujeme (1951), Tam na konečné (1957), 5 milionů svědků (1965), Černý vlk (1971), Akce v Istanbulu (1975), Pasiáns (1977), Zlaté rybky (1977), Příliš velká šance (1984), Má je pomsta (1995) aj. Několikrát oblékl také uniformy vysokých armádních důstojníků (Pevnost na Rýně, 1962; Signum laudis, 1980). Doménou Lukavského tvorby byly postavy nejednoznačné, problematické či problémové, procházející v průběhu děje často složitým duševním vývojem. Jednou z prvních byl strýc Jiří v Krškově adaptaci Šrámkova lyrického románu Stříbrný vítr (1954), někdejší bouřlivák, rakouský důstojník, který zběhl a byl degradován, toulal se světem a svůj neklidný život zakončil sebevraždou. Komplikovaný vnitřní zápas byl nucen podstoupit i inženýr Jan Šimek, který po počátečním pochybení přispěje k odhalení celé záškodnické sítě, ve špionážním dramatu Jindřicha Poláka Páté oddělení (1960). Čistě psychologickou studii dvojnásobného vnitřního přerodu mladého člověka vytvořil ve společenské moralitě K. Kachyni Pouta (1961), kde jeho hrdina, venkovský veterinář Jiří Klimeš, podlehl v mládí svodu bohatství a nechal se spoutat maloměšťáckými konvencemi rodiny své manželky (B. Bohdanová), ze kterých se vymanil až po mnoha letech díky setkání se svou první láskou (J. Švorcová). Další mimořádně náročnou rolí byla titulní postava do sebe uzavřeného a nepřístupného hrnčíře Martina Lepiše, hanlivě přezdívaného vesničany Drak, ve slov. baladě z dávných časů Drak sa vracia (1967) režiséra Eduarda Grečnera. Větší role vytvořil Lukavský ve dvou filmech typu sci-fi: v komedii O. Lipského Muž z prvního století (1961) byl v postavě obyvatele Modré planety Adama, po vědecko-technické stránce nesmírně vyspělého, ale postrádajícího jiné lidské vlastnosti jako třeba cit, protihráčem M. Kopeckého v roli čalouníka Josefa, který se vydal na výlet do vesmíru jen nešťastnou náhodou; v Polákově sci-fi dramatu Ikarie XB 1 (1963) hrál zástupce velitele vesmírné lodi na letu k hvězdě Alfa Centauri. Zajímavou a nekonvenčně pojatou titulní roli proslulého anglického detektiva, který sice suverénně vyřeší i nejspletitější kriminální případy, ale jeho vysněná kariéra houslového virtuosa a hudebního znalce ztroskotá, ztvárnil v detektivní komedii Štěpána Skalského Touha Sherlocka Holmese (1971). Lukavský se nevyhýbal ani postavám pohádkovým: hrál krále ve Valáškově erbenovské pohádce Tři zlaté vlasy děda Vševěda (1963) a v Kachyňově zfilmování Andersenovy pohádky Malá mořská víla (1976) a malíře v pohádce V. Drhy O perlové panně (1997). Na plátně často představoval příslušníky inteligence, vzdělance s vysokoškolskými tituly: inženýry (Větrná hora, 1955; Páté odděleni, 1960; Zlatá svatba, 1972), profesory (Pražské blues, 1963; Případ pro začínajícího kata, 1969; Dům na Poříčí, 1976; Svítalo celou noc, 1980), lékaře (Smrt v sedle, 1958; Zelená vlna, 1981), soudce (Jak napálit advokáta, 1980), etnografa (Opera ve vinici, 1981) i archeologa (Schůzka se stíny, 1982). V menší míře se objevoval v postavách otců malých hrdinů (Malý Bobeš, 1961) a dospělých synů a dcer (Tatínek na neděli, 1971; Můj hříšný muž, 1986; Tichý společník, 1988). Velké obliby u tv. diváků dosáhl zejména úlohami vlasteneckého obrozence Václava Tháma v seriálu F. L. Věk (1971) a Hafnera ve Sňatcích z rozumu (1968). Objevil se i v dalších seriálech: 30 případů majora Zemana (1974–79; My z konce světa (1975), Dnes v jednom domě (1979), Synové a dcery Jakuba skláře (1985), Zlá krev (1986), Dobrodružství kriminalistiky (1989), Náhrdelník (1992), Četnické humoresky II (2002) a Náves (2005). Zajímavými rolemi se prezentoval i v desítkách tv. inscenací, filmů a pohádek, např. Mračno (1958), Hrdinové okamžiku (1960), Soud (1961), Setkání s Andersenem (1964), Znamení ohně (1964), Naši furianti (1965), Zlatý kočár (1966), Rytíř smutné postavy (1966), Lucerna (1967), Waterloo (1967), Dreyfussova aféra (1968), Bellevue (1969), Smrt Sokratova (1969), Chvojka (1970), Za ranních červánků (1970), Mata Hari (1970), Kat nepočká (1971), Poklad krále Davida, 1973), Až bude padat hvězda (1976), Já zůstanu věrný (1977), Výhoda (1980), Měsíční tónina (1981), Pueblo (1981), Jehla (1982), Tažní ptáci (1983), Vzpurní svědkové (1983), Gobseck (1985), O Háderunovi a víle Elóře (1986), Proces s vrahy Martynové (1987), Jak chytit krokodýla (1989), Přísahám a slibuji (1990), Šťastlivec Sulla (1991), Pohádka o touze (1991), Pravda a lež (1992), Život a dílo skladatele Foltýna (1992), Noc pastýřů (1992), Zapomenuté tváře (1994), Den, kdy unesli papeže (1995), Červený kamínek (1996), O pyšném panovníkovi (1998), Ortel (1999), Tři dámy s pistolí (2004). Mimořádně důležitá je jeho tvorba recitační (Viola, Lyra Pragensis, TV Chvilky poezie aj.) a rozhlasová. Jeho kultivovaný hlasový projev využívali filmaři k namlouvání komentářů (mj. hudební dokument Igora Chauna Nesmrtelný život a smrt Mikiho Volka, rokenrolového krále, 1997). Silné intelektuální a odborné zázemí Lukavského se projevovalo i v jeho práci pedagogické na DAMU (od 1947), FAMU (od 1961) a Státní konzervatoři (od 1975). Roku 1995 byl jmenován profesorem herectví. Je autorem několika teoretických spisů: Monolog o herectví (1963), Hamlet, pracovní deník (1965), Stanislavského metoda herecké práce (1978) a Být nebo nebýt: monology o herectví (1981). Kritickou analýzu jeho tvorby přinášejí monografické knihy Heleny Suchařípové Radovan Lukavský (1963), Viktora Kudělky Radovan Lukavský (1990) a Zuzany Sílové Radovan Lukavský (1999). Názory a vzpomínky svěřil své vnučce Kláře Lukavské v knize Rozhovory s dědečkem (2004, 2005). Jeho tv. medailonky natočili režisér Martin Štoll pod názvem Život herce Radovana Lukavského pro cyklus GENUS a Ondřej Kepka s titulem Návštěva u Radovana Lukavského (2005). Roku 1965 jmenován Zasloužilým umělcem, Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (1993), za celoživotní mistrovství v oboru činohry obdržel Cenu Thálie (1996) a prezident republiky mu v roce 2000 udělil státní vyznamenání Medaili Za zásluhy.
Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!