V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

LÍR, Jiří

Jiří LÍR (* 19. 6. 1923 Pelhřimov, † 20. 8. 1995 Praha)herec a malíř; syn malíře, kreslíře a výtvarného pedagoga Josefa Líra (1881–1971), manžel herečky D. Fialkové a otec herečky K. Lírové. Od dětství dělil své zájmy mezi výtvarné umění a divadlo, se kterým aktivně začal v kroužku pelhřimovského reálného gymnázia (maloval pro něj také kulisy) a v místním ochotnickém spolku Rieger (v obou souborech hrál se spolužáky O. KrejčouL. Lipským, s nímž seděl v lavici od 1. třídy). Když nacisté roku 1941 gymnázium uzavřeli, rozhodl se po vzoru svých kamarádů věnovat divadlu profesionálně. V Praze se herecky školil u A. Podhorského a dva roky na Státní konzervatoři. Praktické zkušenosti sbíral do konce války v pražské Uranii a v kočovné společnosti Nová česká scéna ředitele Josefa Marečka. Po osvobození začínal v Městském divadle Kladno (1945–47) a pak vystřídal v rychlém sledu krátká angažmá v Praze (Divadlo satiry, Městské divadlo pro mládež, AUS Víta Nejedlého, Realistické divadlo) a na oblastních scénách (České Budějovice, Pardubice). Koncem 50. let definitivně zakotvil v Praze, kde prošel Rokokem (1958–64, 1968–69), Divadlem Na zábradlí (1964–67), Činoherním klubem (1967–68) a Divadlem za branou (1968). Poznal i práci Laterny magiky, s níž procestoval kus světa. Léta byl členem hereckého souboru FSB. Koncem 40. a zvláště v 50. letech hrával především na mimopražských jevištích role hlavní i titulní: Trufaldina v Goldoniho Sluhovi dvou pánů, Figara v Beaumarchaisově Figarově svatbě, Babberleyho v Thomasově Charleyově tetě, Richarda Dudgeona v Shawově Pekelníkovi, Johna Worthinga ve Wildeově komedii Jak je důležité míti Filipa. Svým založením byl komik jemného, často anglicky suchého humoru, jehož účinky umocňoval ještě kamennou, netečnou tváří. Byl mistrem groteskní zkratky, hrál odměřeným, zdánlivě nevzrušivým způsobem, kterým se vyprofiloval až ve svébytný „lírovský“ typ. Od počátku 50. let patřil před film. a tv. kamerou i rozhlasovým mikrofonem k nejzaměstnanějším hercům. Režiséři ho v drtivé většině obsazovali do drobných postaviček, figurek, které však mnohdy přežívají v divákově paměti déle než hlavní postavy. Navázal tak na tradici významných epizodistů minulosti. Filmografické materiály ho registrují u více než stovky titulů všech žánrů značně kolísavé umělecké úrovně. Některé jeho postavy mají jméno, jiné jsou uváděny pouze profesí nebo charakteristikou činností a stavů: úředník (Posel úsvitu, 1950), sluha (Mikoláš Aleš, 1951; Svatby pana Voka, 1970), francouzský automechanik (Dědeček automobil, 1956), krejčí (Slasti Otce vlasti, 1969), tlumočník (Přežil jsem svou smrt, 1960), vrchní (Zatykač na královnu, 1973; Holka na zabití, 1975), číšník (Na startu je delfín, 1974; Dvojí svět hotelu Pacifik, 1975; Parta hic, 1976), tajemník (Hrdina má strach, 1965), agent krematoria (Spalovač mrtvol, 1968), sekretář u soudu (Kladivo na čarodějnice, 1969), vyšetřující policista (Kdo chce zabít Jessii?, 1966; Když má svátek Dominika, 1967), vedoucí samoobsluhy (Svatba jako řemen, 1967), hejtman (Farářův konec, 1968), prodavač (Světáci, 1969), účetní (Den sedmý, osmá noc, 1969), komorník (Pan Tau a Claudie, 1970), účetní (O moravské zemi, 1977), recepční (Karlovarští poníci, 1971), kibic (Psi a lidé, 1971), vetešník (Hvězda padá vzhůru, 1974), učitel (Dívka na koštěti, 1971; Zlatá svatba, 1972), ředitel školy (Konečně si rozumíme, 1976), lékárník (Zabil jsem Einsteina, pánové…, 1969; Borisek – malý seržant, 1975), ceremoniář (Můj brácha má prima bráchu, 1975), taneční mistr (Tak láska začíná…, 1975), farář (Bouřlivé víno, 1976), listonoš (Čas lásky a naděje, 1976), zeměměřič (Zítra to roztočíme, drahoušku…!, 1976), dělník-topič („Já to tedy beru šéfe…!“, 1977), redaktor (Přísně tajné premiéry, 1967; Tichý Američan v Praze, 1977), prefekt (Tajemství hradu v Karpatech, 1981), knihovník (Zelená vlna, 1982), dispečer (Příště budeme chytřejší, staroušku!, 1982), správce (Anděl svádí ďábla, 1988). Kromě různých dobových kostýmů oblékal i vojenské stejnokroje (Dobrý voják Švejk, 1956; Kdyby tisíc klarinetů, 1964; Na kometě, 1970; Morgiana, 1972) a stejnokroje příslušníků VB (Martin a devět bláznů, 1966; Hodíme se k sobě, miláčku…?, 1974). Byl stabilním členem hereckého kádru situačních a bláznivých komedií a originálních parodií režiséra Václava Vorlíčka, ale posloužil i jiným renomovaným tvůrcům tohoto žánru: O. Lipskému, Z. Podskalského a Petru Schulhoffovi. Z plejády postaviček zaslouží jmenovitě zmínit mladého učitele a hokejistu proti své vůli Havránka ze Sísovy sportovní komedie Ledoví muži (1960), nevzrušivého barmana z Lipského westernové parodie Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964), gangstera Jaimeho z další Lipského parodie tentokrát komiksových seriálů „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“ (1970), herce Guggenheima, svolného i k vraždě, z Vorlíčkovy crazy komedie „Pane, vy jste vdova!“ (1970), méně důvtipného studenta večerní školy pro pracující Dudka v komedii O. Lipského „Marečku, podejte mi pero!“ (1976), stoicky klidného vrchního číšníka, pronášejícího osudovou větu z Vorlíčkovy fantastické komedie Což takhle dát si špenát (1977), a zejména hypochondrického hostinského Rambouska z komedie J. Menzela Vesničko má středisková (1985), jemuž moudrý lékař (R. Hrušínský) doporučí, ať navštíví krematorium, aby věděl „do čeho jde“. Pouze jedinkrát se na plátně stal hlavním hrdinou, když v nepovedené hudební komedii Strašná žena (1965), kterou podle námětu Vratislava Blažka natočil v koprodukci s NDR režisér Jindřich Polák, hrál doktora společenských věd Pavla Nováka, který – ač specialista na rozpadající se manželství – propadne sám žárlivosti. Naposledy hrál v Kachyňově Posledním motýlu (1990) a Menzelově Žebrácké opeře (1991). Od počátku živého tv. vysílání byl nepostradatelnou oporou desítek inscenací, např. Ticho, ticho, ticho… (1962), Svatební cesta (1966), Souboj (1969), Lítost (1970), Kam slunce nechodí (1971), Kat nepočká (1971), Hříšníci (1972), Země zlatých plodů (1973), Kdo je kdo (1974), Velký oblouk (1974), Smyk na mrkvi (1978), Nebožtíci na bále (1979), O chudém královstvíčku (1979), Případ Platfus (1985), Hrabě Luxemburg (1985) a Osvětová přednáška v Suché Vrbici (1992). Objevil se v seriálech Robot Emil (1960), Klapzubova jedenáctka (1967), Hříšní lidé Města pražského (1968–69), Moc bez slávy (1972), 30 případů majora Zemana (1974–79), Lucie, postrach ulice (1980), Arabela (1980), Bambinot (1984) a Zlá krev (1986). Vystupoval v mnoha estrádních pořadech a kabaretech na jevišti i v televizi (např. Hlustvisihák s L. Lipským). Po celý život se věnoval výtvarné tvorbě jako naivistický malíř. Spolu s Jiřím Siegelem napsal vzpomínkovou knihu Ve vedlejší roli Jiří Lír (1994). Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (1993).

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!