V nakladatelství LIBRI právě vychází: Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,Tajný život afghánských dívek,

LIPSKÝ, Lubomír

Lubomír LIPSKÝ (* 19. 4. 1923 Pelhřimov, † 2. 10. 2015 Praha)herec; bratr režiséra O. Lipského, manžel bývalé tanečnice Věry Kittlerové-Lipské (1926–2003) a otec filmového režiséra Lubomíra Lipského (1951–1991). Pochází z rodiny vyhlášeného pelhřimovského cukráře a nadšeného ochotníka, který s jevištěm seznamoval všechny tři syny od jejich útlého dětství. Ačkoliv Lubomír zpočátku tíhl spíše k hudbě (zvládl hru na několik žesťových nástrojů ve swingových orchestrech), jako gymnazista (maturoval 1942) rozšířil řady místního ochotnického spolku Rieger. Nechyběl ani roku 1943 při formování souboru pelhřimovského Dramatického studia mladých, respektive Malé komedie, z něhož hned po osvobození vykrystalizovalo v Praze profesionální Divadlo satiry (Král nerad hovězí, Ubu se vrací aneb Dršťky nebudou), působící do roku 1949 v malostranské Umělecké besedě. Po osmi semestrech (1949–51) zanechal studia estetiky a div. vědy na FF UK v Praze, aby se věnoval už trvale jen herectví, ve kterém se soukromě školil u A. Podhorského, B. Karena a Emy Fierlingerové. Zákaz činnosti Divadla satiry ho přivedl na jednu sezonu do souboru Realistického divadla a roku 1950 se stal členem Městských divadel pražských, kde během čtyřicetiletého působení rozvíjel svůj talent především v komediálních postavách klasických her světových autorů, ale i ve veselohrách českých dramatiků: Jack Worthing v Jak je důležité míti Filipa, Klubko ve Snu noci svatojánské, šašek Prubík v Jak se vám líbí, Babberley v Charleyově tetě, starý Pištora v Obrácení Ferdyše Pištory, major v Hellerově Hlavě XXII, malíř Champignol ve frašce Champignolem proti své vůli, Bartoloměj Pecka v Jedenáctém přikázání, farář Veleba ve Veselých paničkách windsorských aj. Atypickou vážnou postavu Tesmana vytvořil v Ibsenově Heddě Gablerové. Roku 1967 externě spolupracoval s Divadlem za branou a Laternou magikou. Od počátku 90. let udivuje svou vitalitou na jevištích Divadla ABC (Charleyova teta, Jezinky bezinky, Limonádový Joe, Únos Sabinek), Hudebního divadla v Karlíně (Na tý louce zelený, Má férová Josefína, Superhvězda Mařenka), Divadla Na Fidlovačce (Slaměný klobouk), Divadla Na Jezerce (Charleyova teta) a brněnského Národního divadla (vodník Ivan v Jiráskově Lucerně). Za roli Billy Kippa v muzikálu Sny z Nového Yorku dostal Cenu Thálie (1999). Vynikl především v komických rolích, do nichž byl obsazován v divadle, televizi i ve filmu. Lipského komediantství a groteskní klaunství, které se vyznačuje osobitým humorem s výrazným smyslem pro slovní vtip a vygradovanou pointu, mělo výrazně partnerský charakter a naplno se projevovalo v souhře s dalšími osobitými komiky a komičkami českého divadla a filmu. Před kameru ho poprvé postavil po osvobození režisér V.Kubásek v dramatu ze sklonku okupace V horách duní (1946), avšak jeho role starostova synka Josefa Suchdoláka, který zahynul, měla do pozdější komiky ještě daleko. Také později se ještě několikrát objevil ve vážných dramatických filmech (Ves v pohraničí, 1948; Kariéra, 1948; Divá Bára, 1949; Přiznání, 1950; Kavárna na hlavní třídě, 1953; Psohlavci, 1955), ale stále silněji se prosazovala komediální stránka jeho herectví ve veselohrách různých režisérů, dlouho jen v menších a epizodních figurkách komického charakteru, např. topiče na lokomotivě (Železný dědek, 1948), písaře (Soudný den, 1948), pekaře (Racek má zpoždění, 1950), syna stavitele a radního (Nejlepší člověk, 1954), svazarmovského výsadkáře (Návštěva z oblak, 1955), alchymisty vyrábějícího zlato ze švestek (Císařův pekař – Pekařův císař, 1951), korektora (Nechte to na mně, 1955), obhájce (Kudy kam?, 1956), vrchního účetního (Zaostřit, prosím!, 1956), redaktora (Mezi nebem a zemí, 1958), psychiatra (O věcech nadpřirozených, 1958), referenta (Tři přání, 1958), hokejového funkcionáře (Ledoví muži, 1960) a falešného příslušníka SNB (Každá koruna dobrá, 1961). S M. KopeckýmM. Horníčkem vystoupil v kuriózní trojici princů ve veseloherní pohádce Bořivoje Zemana Byl jednou jeden král… (1954). O Lipského komediální profilaci a zviditelnění na film. plátně se zasloužil obzvlášť jeho bratr Oldřich, v jehož třinácti komediích vytvořil od poloviny 50. let své nejtypičtější a stěžejní film. role, od satirizujících karikatur různých lidských typů po hlubší charaktery. S [[KOPECKÝ Miloš|M. Kopeckým]] exceloval v klaunském čísle Duo Papáto ve filmu Cirkus bude! (1954). Jeho hudební klaun Bedrna byl jakýmsi předznamenáním pozdějšího slavného klauna Cibulky, který nejenže vystupoval s cvičenými medvědy a opicemi, ale objevoval se i ve čtyřech dalších podobách, z toho dvou ženských (pravý a nepravý školník, školní kuchařka a uklízečka), v dětské komedii 6 medvědů s Cibulkou (1972). V jiných bratrových komediích ztělesnil např. roztržitého adjunkta Roztočila (Vzorný kinematograf Haška Jaroslava, 1955), pozounistu jazzového orchestru Holpucha (Hvězda jede na jih, 1958), zařizovače v objednávárně (Muž z prvního století, 1961), hluchého strýce Vezineta (Slaměný klobouk, 1971), vrátného v servisu (Jáchyme, hoď ho do stroje!, 1974), prolhaného vedoucího samoobsluhy (Ať žijí duchové!, 1977) a kouzelného skřítka (Tři veteráni, 1983). Mnoho společného měly dvě komedie O. Lipského z rozhraní 60. a 70. let Zabil jsem Einsteina, pánové… (1969) a „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“ (1970), v níž mu bratr přisoudil hlavní mužské role: v první muže z příštího tisíciletí, profesora matematiky Franka Pecha, který se pomocí „stroje času“ vrátí do Prahy roku 1911, aby zde vraždou Alberta Einsteina zabránil vzniku teorie relativity. Ve druhé hrál malého amerického občánka George Camela, učitele literatury z městečka Springtown, který se svým bojem s postavami komiksových seriálů stane hrdinou městečka, a navíc si získá krásnou a dosud marně milovanou novinářku (J. Bohdalová). Během 60. let začali z jeho komediálního potenciálu čerpat i další režiséři veseloherního žánru. V satirické komedii Z. Podskalského Einstein kontra Babinský (1963) hrál s J. Bekem dva kamarády, kterým – přestože vyrůstali od dětství za naprosto stejných podmínek – bylo předurčeno, aby jeden byl talentovaným vynálezcem (L. Lipský) a druhý lotrem (J. Bek). V Daňkově hudební komedii Lov na mamuta (1964) mu připadla úloha ředitele výzkumného ústavu kybernetických superstrojů. Velkou popularitu mu přinesl tv. seriál Tři chlapi v chalupě (1962), v němž v postavě rozšafného a výřečného dědy s mrožím knírem a fajfkou reprezentoval nejstarší generaci rodiny Potůčků z Ouplavic, jejichž osudy byly převedeny do film. podoby ve stejnojmenném filmu (1963) režiséra J. Macha a v jeho pokračování Tři chlapi na cestách (1973) režiséra O. Lipského. Téměř do tragikomedie zabíhající postavu netradičního kriminalisty poručíka Borůvky převedl Lipský z tv. obrazovky na plátna kin v triptychu režisérů Nováka, RychmanaMenzela Zločin v dívčí škole (1965) a v Rychmanově detektivní komedii Šest černých dívek aneb Kam zmizel Zajíc? (1969). V jiných detektivkách hrál v komické a dramatické poloze postavy strážců zákona, podezřelých i pachatelů: přehnaně iniciativní člen pomocné stráže VB Eduard Lebeda v Blumenfeldově detektivní komedii Dva tygři (1966), roztržitý redaktor Alfréd Hudec v Novákově kriminální komedii Poklad byzantského kupce (1966) a choreograf hudebního divadla Laube, pašerák heroinu a dvojnásobný vrah v Kachlíkově Smrti za oponou (1966). V 70. letech vytvořil Lipský ještě více než desítku dalších rolí, avšak jejich velikost a význam mají snižující tendenci. Režisér Bořivoj Zeman ho učinil mužským hrdinou sportovní komedie Ženy v ofsajdu (1971), kde jako vedoucí holičské a kadeřnické provozovny, fanatický fotbalový rozhodčí a zapřisáhlý starý mládenec čelí nástrahám trojice vdavek chtivých žen (S. Zázvorková, J. BohdalováJ. Brousková). Z jeho pozdějších film. rolí jmenujme aspoň loupežníka v Zemanově pohádce Honza málem králem (1976), komorníka staré baronky (N. Gaierová) v Novákově retrokomedii Fešák Hubert (1985), optimistického a laskavého dědečka ve Věrčákově adaptaci Jirotkova humoristického románu Saturnin (1994), navrátilce z emigrace Karla Radu v Jasného Návratu ztraceného ráje (1999), dědu Poláčka v sérii Troškových „lidových“ komedií Kameňák (2003), Kameňák 2 (2004) a Kameňák 3 (2004), senilního pana Zachariáše v Krajňákově komedii Poslední plavky (2007), Luboše Augustu, jednoho z účastníků srazu maturantů náchodského gymnázia po 60 letech, ve Štancelově poetické komedii Pamětnice (2009), anebo dědečka v letních komediích Bobule (2008) a 2Bobule (2009). Širokou diváckou oblibu si získal estrádními vystoupeními, zejména seriálem původně rozhlasových a poté i tv. scének s lidovou postavičkou natvrdlého vrátného Hlustvisiháka. Na obrazovce patřil po dlouhá desetiletí k nepostradatelným protagonistům zábavných pořadů a silvestrovských programů, ale účinkoval rovněž v mnoha desítkách inscenací (Tanec kolem družice, 1959; Ticho, ticho, ticho…, 1962; Půjčovna talentů, 1964; Člověk proti sobě, 1965; Bidýlko, 1967; Batolata v džungli, 1968; Blázinec v prvním poschodí, 1969; Mordová rokle, 1970; Drobínek, 1970; Hračičkové, 1973; Sedm kilo pro Králíčka, 1974; Změna napětí, 1979; Začalo to karafiátem, 1981; Počestný dům, 1982; Dědeček je lepší než pes, 1989; PF 77, 2003), pohádek (Křesadlo, 1968; O Pomněnce, 1971; Dary hadího krále, 1977; Hejkal, 1978; Strach má velké oči, 1979; Láďo, ty jsi princezna, 1979; Doktorská pohádka, 1982; Koloběžka první, 1984; Čertův švagr, 1984; O štěstí a kráse, 1986). Hlavní, titulní i jen drobné postavy zanechal v seriálech, přičemž se zásadně distancoval od normalizačních agitek: Tři chlapi v chalupě (1962), Vědecké metody poručíka Borůvky (1967), Fantom operety (1970), F. L. Věk (1971), Tři mušketýři (1983), Slavné historky zbojnické, 1985; Cirkus Humberto (1988), Správná šestka (1993), Pomalé šípy (1993), Pražský písničkář (1997), Hraběnky(1996), Hospoda (1996–97), Nemocnice na kraji města po 20 letech (2002), 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem (2003) a v poslední době jako děda Nakonečný v Ulici (2005–10). Roku 1977 byl jmenován Zasloužilým umělce a za celoživotní mistrovství v oblasti činohry obdržel Cenu Thálie (2006). Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (1994). S Milanem Caisem a jeho synem napsal vzpomínkovou knihu Lubomír Lipský o sobě (a bratru Oldřichovi) (1998). Režisérka Alena Činčerová natočila o jeho rodině tv. dokument S vůní mastixu a vanilky (2006) a jeho medailon připravila do cyklu GEN (2001).

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!