V nakladatelství LIBRI právě vychází: Filipíny,Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,

LIBÍČEK, Jan

Jan LIBÍČEK vl. jm. Jan Rudolf Libíček (* 28. 9. 1931 Zlín, † 24. 5. 1974 Praha)  – herec. Jeho otec, původně strojní zámečník, to dotáhl až na technického úředníka Baťových závodů. Vyučil se otcovu řemeslu, ale místo do tovární dílny ho to táhlo na div. prkna, kde již amatérsky hrál ve zlínském Studiu divadla pracujících. Jakmile si doplnil maturitu ve státním dělnickém kursu pro přípravu na vysokou školu, byl v roce 1952 přijat ke studiu herectví na DAMU, ze které byl ovšem pro špatný prospěch o dva roky později vyloučen. Po vojenské službě, kterou absolvoval v AUS, nastoupil na necelé dvě sezony do zájezdového Vesnického divadla a další čtyři strávil v gottwaldovském Divadle pracujících (Kozelka ve Fidlovačce, Zachar Bardin v Gorkého Nepřátelích, Meloun v Hughesově hře Jesse Semple se žení, Falstaff ve Veselých paničkách windsorských, Jehan v Baladě z hadrů). Zásadní zlom v jeho herecké kariéře přinesl rok 1963, kdy ho angažoval Jan Grossman do pražského Divadla Na zábradlí, v jehož inscenacích, zejména absurdního dramatu, rozehrál naplno celý svůj výrazový rejstřík. Při modelování svých postav se opíral o schopnost vyjádřit negativní lidské charakterové rysy kontrastními prostředky, ve kterých prokázal i značnou mrštnost své korpulentní figury. Exceloval např. jako ředitel zahajovačské služby v Zahradní slavnosti, náměstek Baláš ve Vyrozumění, velitel hasičů v Plešaté zpěvačce, Estragon v Čekání na Godota, a především ve své životní roli otce Ubu z Jarryho grotesky Král Ubu. V Městských divadlech pražských, kam přešel v roce 1968 a zůstal zde až do své předčasné smrti, již dostával opět úkoly tradičního div. repertoáru (předseda soudu v Klímově Porotě, Falstaff ve Veselých paničkách windsorských, baron Krüg v Bílé nemoci, Kušák v Lovu na kachny aj.). Veřejnost ho však vždy bude vnímat jako komediálního herce, který se těší značné oblibě díky svým film. rolím, jichž stihl natočil kolem čtyřiceti a zhruba stejný počet jich zanechal v archivu ČT. Představoval samorostlý, spontánní herecký typ, těžící především ve veseloherních filmech z komického účinku svého robustního zevnějšku: silný až otylý, baculatá tvář s bodrým úsměvem a s přivřenýma lišáckýma očima. Vytvářel směšné dobráky, prosťáčky, rozpačité neohrabance či prohnané podvodníčky z různých sociálních prostředí. Jeho figurky se vyznačovaly dokonale propracovanou žánrovou drobnokresbou, zdůrazňovaly srdečnost a lidské teplo. Někdy naopak pod zdánlivě neškodný, kulaťoučce blahobytný vzhled ukryl znepokojivé rysy manipulátorství, potměšilého vemlouvání se do přízně. Přitom se jeho humor stále pohyboval v hranicích tragikomedie. Úvodní lekce před kamerou mu udělil režisér Karel Zeman, když ho obsadil do epizodek vrchního eunucha Hadži Babana ve fantastické komedii Baron Prášil (1961) a vozky-verbíře v historické komedii Bláznova kronika (1964). Během následujících deseti let se jeho filmografie ročně rozrůstala zhruba o čtyři tituly, ale rozměr a charakter jeho komických partů se pohyboval vesměs na pomezí malých a epizodních rolí, často i bezejmenných, typu muž s balónky (Káťa a krokodýl, 1965) nebo muž v budce (Třicet jedna ve stínu, 1965). Přesto někdy dokázal na sebe strhnout větší pozornost než vlastní protagonisté. Objevoval se v nejrůznějších profesích a funkcích: inženýr (Délka polibku devadesát, 1965), náměstek (5 milionů svědků, 1965), hostinský (Nikdo se nebude smát, 1965), kuchař (Souhvězdí Panny, 1965; Hotel pro cizince, 1966), vedoucí orchestru (Flám, 1966), hobojista (Ženu ani květinou neuhodíš, 1966), okresní tajemník (Svatba jako řemen, 1967), rozhlasový technik (Jak se zbavit Helenky, 1967), příslušník VB (Objížďka, 1968), detektiv (Zločin v šantánu, 1968). Nepřehlédnutelné, i když nepříliš rozsáhlé komické úlohy vytvořil ve spolupráci s Václavem Vorlíčkem: dozorce v crazy komedii Kdo chce zabít Jessii? (1966), rezident ve špionážní parodii Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky (1967), velitel čestné roty a kuchař Bobo ve vražednické crazy komedii „Pane, vy jste vdova!“ (1970), psychiatr v pohádkové komedii Dívka na koštěti (1971) a preceptor v pohádce Tři oříšky pro Popelku (1973). Nechyběl ani ve stěžejních filmech O. Lipského, dalšího specialisty na komediální žánr: hrál člena Grantovy zločinecké bandy Smithe ve sci-fi komedii Zabil jsem Einsteina, pánové… (1969), policejního komisaře Brookse v parodii „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“ (1970), ochotného tapetáře Douranta ve film. adaptaci Labichovy secesní frašky Slaměný klobouk (1971), podvedeného ředitele cirkusu v dětské komedii 6 medvědů s Cibulkou (1972) a ouplavického družstevníka Kacíře v lidové komedii Tři chlapi na cestách (1973). Dokonale vyhovoval stylu a poetice komedií Z. Podskalského, jemuž vděčí za patrně svou nejpopulárnější postavu. S V. BrodskýmJ. Sovákem vytvořil v hudební komedii Světáci (1969) ústřední trojici venkovských fasádníků pracujících v Praze, kterým se podařilo uskutečnit největší sen – prožít noc „ve víru velkoměsta“. V další Podskalského komedii Ďábelské líbánky (1970), kde hrál vyšetřovatele kapitána Libíčka, měl za patrnerku J. Jiráskovou v roli asistentky a řidičky. Důležitým se pro něho stalo setkání s režisérem E. Schormem, který mu nejprve svěřil roličku fotografa v dramatu Každý den odvahu (1964) a poté velké tragikomické postavy negativních charakterů: intrikánský a demagogický Kantor v tragické frašce Farářův konec (1968) a zlomyslný Srandista v pesimistickém podobenství Den sedmý, osmá noc (1969). Poslední čtyři roky před svou smrtí navzdory zdravotním problémům nepolevil v pracovním tempu před kamerou. Kromě již zmíněných filmů hrál často v detektivkách (Smrt si vybírá, 1972; Tři nevinní, 1973; Muž z Londýna, 1974), neminulo ho ani účinkování v prorežimních dílech (Člověk není sám, 1971; Jakou barvu má láska, 1973). Zemřel zcela nečekaně při natáčení Vorlíčkovy komedie Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, ve kterém se již na plátně neobjevil. Až po jeho smrti měly premiéru jeho poslední dva filmy: Papouškova satira Televize v Bublicích aneb Bublice v televizi (1974) a snímek H. Bočana Muž z Londýna (1974). Uměleckou nevyrovnaností trpí i jeho bohatá tv. tvorba, zahrnující např. inscenace Zázrak svatého Antonína (1964), Muž, žena, Žoržík a klíč (1965), Svatební cesta (1966), Zločin pátera Amara (1968), Šest uprchlíků (1970), Bitva (1971), Lidé na křižovatce (1971), Třírohý klobouk (1971), Hliněný vozíček (1972), Jak to bylo v únoru (1972), Obhájce (1973), Svatý Michal (1973), Zvony pana Mlácena (1973), Vejce pro maršála (1974) a Ohnivý máj (1974). Diváci si ho rovněž vybaví ze seriálů Hříšní lidéMěsta pražského (1968–69), F. L. Věk (1971) a Byl jednou jeden dům (1974). Libíčkovy životní osudy a uměleckou dráhu zachytil David Laňka v knize Nekončící potlesk aneb Galerie nezapomenutelných (2000), Josef Petrů v knize Milý člověk Jan Libíček (2005) a dokumentarista Pavel Křemen v tv. medailonu Světák Jan Libíček z cyklu Nevyjasněná úmrtí.

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!