V nakladatelství LIBRI právě vychází: Filipíny,Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,

LANDOVSKÝ, Pavel

Pavel LANDOVSKÝ (* 11. 9. 1936 Havlíčkův Brod, † 10. 10. 2014 Kytín)herec a dramatik; bývalý manžel dramatičky a teatroložky Heleny Albertové (* 1941). Otec byl inženýr zemědělství, matka učitelka. Po skončení devítiletky nebyl přijat na žádnou střední školu, proto se vyučil nástrojařem v Teplicích, kde také statoval v tamním divadle. Až později absolvoval Vyšší průmyslovou strojnickou školu (1957). Když se po vojenské prezenční službě nedostal ani na čtvrtý pokus na DAMU (obor herectví, poslední rok pro obor režijní), nastoupil jako elév v Severomoravském divadle v Šumperku (1960–61). Následovaly dvě sezony v Klatovech a jedna v Pardubicích. Přes herecký soubor Čs. státního filmu přešel roku 1966 do pražského Činoherního klubu, kde se vyhranila jeho bezprostřední, razantní komika zejména v Kačerových inscenacích ruských autorů (Lužin ve Zločinu a trestu, hejtman v Gogolově Revizorovi, Lopachin ve Višňovém sadu, Astrov ve Strýčku Váňovi a Trigorin v Rackovi) i jiných dramatiků (manžel ve hře Aleny Vostré Na koho to slovo padne, baron ve Voltairově Candidovi, Bubnov v Gorkého Na dně, Lenny v Pinterově Návratu domů, Patron Vicenzo v Goldoniho Poprasku na laguně, Alois Křivý v Solovičově Stříbrném jaguáru, Foma Kukujev v Leonově Vlkovi). Velkého úspěchu dosáhl i jako dramatik: jeho hru Hodinový hoteliér nastudoval E. Schorm s hostujícími O. NovýmM. Homolou v hlavních rolích. Postavami tragikomických mladíků zemitého ražení, často velmi hřmotných, neotesaných, stejně vychytralých jako omezených, někdy až bezbranně prosťáčkovských, ve kterých exceloval na jevišti, okouzlil publikum ve více než dvou desítkách filmů. Kamera ho poprvé zaostřila, když v epizodce svatebčana s trubkou přenášel hraběte Kolovrata (J. Hlinomaz) v Radokově retrokomedii komedii Dědeček automobil (1956). Bezmála celé desetiletí trvalo, než si ho filmaři znovu povšimli a patřičně zhodnotili jeho umělecké kvality. F. Vláčil mu v historické baladě podle Vančurovy předlohy Marketa Lazarová (1967) svěřil vážnou roli „malého dobráčka“ Smila, jednoho ze surových a krutých synů loupeživého rytíře Kozlíka (J. Kemr). Mimořádně dlouhá výrobní lhůta této středověké fresky způsobila, že v kinech ji předběhly jiné tituly s Landovského účastí. Vedle podružných rolí ve filmech Klec pro dva (1967), Muž, který stoupl v ceně (1967) a Zázračný hlavolam (1967) vytvořil dvě pozoruhodné a zcela odlišné postavy vojáků. Jeho „mazácký“ svobodník, který v povídce Achilovy paty z autorského filmu Pavla Juráčka Každý mladý muž (1965) doprovází na cestě do nemocnice vyjukaného nováčka (I. Vyskočil), představoval spíš typ dobromyslného mladého muže toužícího po návratu do civilu. Naproti tomu jeho desátník Burda, jeden z pětice tragických hrdinů Sísova přepisu Smočkovy div. hry Piknik (1967), amerických vojáků vyslaných roku 1945 na průzkum vnitrozemí tichomořského ostrova, byl ostřílený válečný veterán, ctižádostivý a ješitný zbabělec. V komedii J. Krejčíka Svatba jako řemen (1967) sehrál figurku opilého řidiče Lojzy, jenž si marně snaží vybavit, co všechno vlastně se svými dvěma kumpány (J. Hrzán a J. Schánilec) předchozího večera spáchal. Zpočátku se musel spokojit s údělem epizodkáře, avšak pokaždé dokázal své žánrové postavičce vtisknout strhující a neopakovatelnou životnost: drzý „lapiduch z pitevny“ Hyneček v režijní prvotině J. Herze Znamení Raka (1966), zloděj husy před soudem (Ostře sledované vlaky, 1966), zřízenec (Slečny přijdou později, 1966), přistižený nájemník pánského pensionu (Pension pro svobodné pány, 1967). Klíčového protagonistu tragikomických rysů z něho učinil režisér H. Bočana ve své adaptaci Páralova románu Soukromá vichřice (1967), kde se jeho provozář chemičky Standa Kocián bezděčně dostal kvůli milované Bohunce (D. Kolářová) do zmechanizovaného koloběhu života a lásky. Po menších úlohách v tragikomickém podobenství E. Schorma Farářův konec (1968) a v Machově kriminální komedii „Rakev ve snu viděti…“ (1968) se zaskvěl ve své jediné titulní roli, kterou ho obdařil František Filip (tento tv. režisér jej mnohokrát uvedl i později) v komedii Utrpení mladého Boháčka (1969). Byla to postava dojemně nemotorného a nesmělého vesnického mládence Tóny Boháčka, který si žije spokojeně do chvíle, než se ho starostlivá maminka (S. Zázvorková) pokusí oženit. Smolařem v lásce je i jeho profesor tělocviku Vašek Žamberk, nejbližší přítel hlavního hrdiny (J. Kačer), v Gajerově psychologickém dramatu Flirt se slečnou Stříbrnou (1969). Několikrát se ocitl po boku M. Kopeckého, jemuž se stal partnerem více než důstojným: v přepisu Kunderovy povídky Já truchlivý Bůh (1969) A. Kachlíka se výtečně zhostil temperamentního Řeka Apostolka, v historické taškařici Svatby pana Voka (1970) se proměnil v císaře Rudolfa II. a v kostýmní frašce O. Lipského podle Labichovy hry Slaměný klobouk (1971) srší energií jako spahijský poručík Emil, urputně se domáhající vrácení pokrývky hlavy své milenky, krásné paní Anais (K. Fialová). Mezitím se objevil na plátně ještě v nevelkých postavách gardisty Jindry ve Vláčilově Adelheid (1969), všudypřítomného fízla v Juráčkově gulliverovském podobenství Případ pro začínajícího kata (1969), mírně škodolibého sluhy v povídce Náušnice z boccacciovského diptychu Hry lásky šálivé (1971) J. Krejčíka, zabijáka ve Skalského filmu Touha Sherlocka Holmese (1971). S českým filmem se na dlouho rozloučil úlohou taxikáře ze snímku Hledá se pan Tau (1972), distribuční verze části Polákova tv. seriálu. Landovský si ve druhé polovině 60. let rychle podmanil i televizi, kde vytvořil herecké etudy v řadě mikrokomedií a inscenací (Nactiutrhač, 1969; Nechcete jet do Bemberly?, 1969; Byly noci májové, 1970; Podezření, 1970; Kdo se bojí, nesmí do lesa, 1975), ale i v seriálech Hříšní lidé Města pražského (1968–69), Pan Tau (1970) a F. L. Věk (1971). Od počátku 70. let, kdy se pro své politicky nonkonformní jednání dostával stále častěji do střetu s normalizačním režimem, mu byla postupně znemožněna veškerá oficiální umělecká činnost (roku 1976 propuštěn z Činoherního klubu). Po podpisu Charty 77 byl politicky perzekvován. S podobně postiženými přáteli se věnoval tzv. bytovému divadlu (Hra na Macbetha, 1978) a s Václavem Havlem se podílel na gramofonové nahrávce Havlovy hry Audience (vydáno ve Švédsku 1978 a v Praze 1990). Na „doporučení“ StB odjel v lednu 1979 na pracovní pobyt do Vídně, kde zůstal sedmnáct let v angažmá tamního Burgtheatru (spolupráce zejména s režisérem Peterem Zadekem). V zahraničí hrál v řadě filmů pro kina a televizi, často s tematikou emigrace, kde mu byly většinou souzeny postavy cizinců slovanského původu, např. ve filmech M. Formana Ragtime (1981), Petera Patzaka Den Tüchtigen gehört die Welt/Schopným patří svět (1982), Bernarda Šafaříka Psí dostihy/Hunderennen (1983), Vojtěcha Jasného Eläköön itsemurhaaja/Sebevrah (1984), Philipa Kaufmana Nesnesitelná lehkost bytí/The Unbearable Lightness of Being (1988) a Marii Knili Follow Me (1989). Po listopadových událostech roku 1989 postupně přesídlil zpátky do vlasti, ale jeho kdysi tak sympatická samorostlost vyprchala a jeho projev občas poněkud zhrubl. S J. Abrhámem exceloval na jevišti Činoherního klubu jako sládek v inscenaci Audience (1990) J. Menzela. Herecké výkony ve filmech, do nichž byl příležitostně obsazován spíš jako typ, zdaleka nedosahují intenzity jeho někdejších kreací. Zahrál si vedlejší role obhroublých chlapíků, např. otce v V žáru královské lásky (1990) J. Němce, gangstera Robinsona v Michálkově Americe (1993), správce letiště ve Válce barev (1995) F. Renče, obstarožního podnikatele v Petrenkově Hazardu (1995), rychtáře v Jakubiskově Nejasné zprávě o konci světa (1997), venkovského pošťáka Kokesche ve Vojnárově Cestě pustým lesem (1997), hospodského Václava v Chlumského komedii Stůj, nebo se netrefím (1998), protřelého obchodníka Machatu v Michálkově Andělu Exit (2000), dobráckého bachaře v Nikolaevově Kousku nebe (2005), bývalého lampasáka a nyní pracovníka ve výkupu lahví Řezáče ve Svěrákově smutné komedii Vratné lahve (2007) a otce hlavního hrdiny Oskara (J. Macháček) v Hřebejkově Nestydovi (2008). Hlavním mužským hrdinou ho po třiceti letech učinila až debutující režisérka Lenka Kny, v jejíž autobiograficky laděném psychologickém snímku o rodinných vztazích Stínu neutečeš (2009) vytvořil v úloze opileckého Řehoře Vika s J. Adamovou ústřední dvojici starých manželů s utajovanou tragickou minulostí. Zatím naposled si na film. plátně zahrál Kočího v Havlově zfilmování vlastní hry Odcházení (2010). Divákům se však nespíš vybaví jeho rozpolcený a životem znavený major Haluška přezdívaný Terazky ze Sirového komedie na motivy legendární Švandrlíkovy knihy Černí baroni (1992). Na obrazovce se objevil i v dalších seriálech (Zdivočelá země, 1997; Hotel Herbich, 1998; Policajti z předměstí, 1999; To nevymyslíš!, 2005–06) a také v pohádkách (mj. Kdo se bojí, nesmí do lesa, 1971; Konec draka Kusodrápa, 1971; O svatební krajce, 2003). Bohaté životní zkušenosti reflektoval v několika svých div. a rozhlasových hrách (Hodinový hoteliér, Případ pro vesnického policajta, Sanitární noc, Arest, Supermanka, Objížďka) a ještě v exilu napsal s novinářem Karlem Hvížďalou knihu rozhovorů Soukromá vzpoura (1988, 1990), kterou posléze doplnila podobně koncipovaná kniha Lanďák (2010), na níž spolupracoval s H. Albertovou. Rovněž o něm vzniklo několik tv. dokumentárních portrétů, které natočili Bernard Šafařík (Lanďák, 1998), J. Strach (Pavel Landovský, 2010) a Josef Abrhám ml. (Hoteliér, 2014). Prezident Havel ho vyznamenal Medailí Za zásluhy (2002), AČFK mu za osobní přínos československé a české kinematografii udělila svou Výroční cenu (2006), v dubnu 2013 převzal společně s biskupem Václavem Malým a dalšími oceněnými osvědčení o účasti ve třetím protikomunistickém odboji z rukou ministra obrany Vlastimila Picka, který ho pak téhož roku v den jeho narozenin povýšil do hodnosti čestného majora. 

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!