V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

LAMAČ, Karel

Karel LAMAČ (* 27. 1. 1897 Praha, † 2. 8. 1952 Hamburk, Německo)  – filmový herec, scenárista, režisér, producent a střihač. Původně měl převzít živnost po otci, zámožném lékárníkovi v předměstských Košířích, ale studium farmacie i elektrotechniky opustil, aby se věnoval svým uměleckým zálibám: ochotnickému divadlu, hudbě (založil amatérský orchestr) a salonnímu kouzelnictví. Ještě před 1. světovou válkou se zblízka obeznámil s film. technikou při prázdninovém pobytu u výrobce kinematografických přístrojů v Drážďanech. Za války byl frontovým kameramanem a po demobilizaci se stal profesionálním filmařem, nejprve ve funkci technického ředitele laboratoří právě založené pražské výrobny Excelsiorfilm. Brzy však zvládl před i za kamerou i jiné profese: prosadil se jako herec, scenárista a režisér. S kameramanem Otto Hellerem, scenáristou V. Wassermanem a herečkou A. Ondrákovou vytvořil stabilní tým, který úspěšně spolupracoval zejména po roce 1930, kdy v Berlíně vznikla společnost Ondra-Lamac-Film. Do roku 1938 působil produkčně v Německu, natáčel i v Rakousku, Francii a Praze. Za války pobýval ve Velké Británii, kde sloužil s kameramanem Hellerem u letectva jako film. zpravodaj, ale režíroval i hrané filmy (Švejk bourá Německo/Schweik’s New Adventures, 1943). Po roce 1945 se do vlasti vrátil jen nakrátko a zbytek života strávil v zahraničí, kde natočil ještě dva filmy ve Francii a dva v SRN. Počtem, žánrovým a tematickým rozkmitem značně objemná Lamačova tvorba trpí ovšem uměleckou nevyrovnaností: v sedmi zemích se podílel na více než 260 filmech (přes 100 jich režíroval, v 50 hrál, ke 20 napsal scénář a k 7 námět, u 12 je podepsán jako producent, u 4 jako střihač, u 2 je autorem písňových textů a v několika zpíval). Jako režisér začínal s J. S. Kolárem (Akord smrti, 1919; Otrávené světlo, 1921), sám se pak zaměřil na lidové veselohry, sentimentální románky a na kosmopolitně laděná dramata, jejichž hvězdou byla často A. Ondráková. K ambicióznějším látkám, čerpajícím vesměs ze známých literárních předloh a českých dějin, přistoupil až ve druhé polovině 20. let (Lucerna, 1925; Dobrý voják Švejk, 1926; Velbloud uchem jehly, 1926; Hříchy lásky, 1929). Od počátku zvukové éry se orientoval v českém prostředí hlavně na situační a konverzační komedie s V. Burianem (C. a k. polní maršálek, 1930; To neznáte Hadimršku, 1931; Funebrák, 1932; Lelíček ve službách Sherlocka Holmese, 1932; Ducháček to zařídí, 1938; U pokladny stál…, 1939). Jestliže se v režijní práci projevil jako zručný řemeslník, herecky zůstával spíš na ochotnické úrovni. Jeho obliba u publika, zejména ženského, vycházela z jeho interesantního zjevu. Od prvních hereckých kroků, které před kamerou učinil na rozhraní 10. a 20. let v několika filmech, bylo zřejmé, že mu nejlépe sluší úlohy milovníků všeho druhu. Zvlášť oblíbený typ vytvořil ve veseloherních a sentimentálních filmech: byl to nesmělý a stydlivý mladý muž, zejména ve věcech lásky. Často šlo o studované svobodné mládence, třeba učitele (Lucerna, 1925; Vdavky Nanynky Kulichovy, 1925; Osm srdcí v plamenech, 1926), adjunkty (Adjunkt Vrba, 1929), svobodníky (Šest mušketýrů, 1925), důstojníky (Švejk na frontě, 1926), houslové virtuosy (Akord smrti, 1919), hudební skladatele (Děvčata, vdávejte se!, 1921), konzervatoristy (Poslední polibek, 1922), malíře (Tam na horách, 1920; Dcery Eviny, 1928), sochaře (Chyťte ho!, 1924; Setřelé písmo, 1920), inženýry (Otrávené světlo, 1921; Souboj s Bohem, 1921), učence (Tu ten kámen, 1923), lékaře (Mrtví žijí, 1922; Květ ze Šumavy, 1927), mediky (Do panského stavu, 1925), juristy (Pantáta Bezoušek, 1926), ale i uprchlé trestance (Bílý ráj, 1924), prince (Muž bez srdce, 1923), mahárádži (Maharadžovo potěšení, 1922), hrabata (Hraběnka z Podskalí, 1925) a zámožné nápadníky (Drvoštěp, 1922; Velbloud uchem jehly, 1926). Jako režisér samozřejmě obsazoval rád sám sebe. A tak v úplně první verzi Dobrého vojáka Švejka (1926) představuje nejen hostinského Palivce, ale nadělil si také elegantního nadporučíka Lukáše. Kupodivu jednou z nejúspěšnějších jeho postav byla titulní role ušlechtilého vesnického kněze ve zdařilé režijní prvotině M. Friče Páter Vojtěch (1928). S nástupem zvukového filmu upřednostňuje Lamač režisérské ambice před hereckou kariérou: oproti bezmála šedesáti „němým“ milovníkům jich v mluvené podobě ztělesnil necelou desítku. Spolu s tím, jak přibral na váze, přehrál se na obor zamilovaných komiků. Takový byl roztržitý profesor dívčího gymnázia Karel Suchý, milován septimánkou (A. Ondráková), ve Fričově komedii Kantor Ideál (1932), neobratný advokát Anatol Brynda v bulvární frašce M. Friče S vyloučením veřejnosti (1933), snaživý akcesista Alois Bernášek ve vlastní komedii Dobrý tramp Bernášek (1933), věčný student Tommy Fikejs v komedii S. Innemanna Tři kroky od těla (1934) a soukromý docent Bulínek ve vlastním zfilmování operety Na tý louce zelený (1936). Jen výjimečně se vracel k typu romantického milovníka, jako byl vlastenecký učitel Lípa ve vlastní adaptaci Klicperova melodramatu Jindra, hraběnka Ostrovínová (1933). Hereckou dráhu definitivně uzavřel rolí iluzionisty Tonnyho, jemuž se podaří se svým strýcem (V. Trégl) zachránit bankrotujícího továrníka (J. Marvan) a přitom získá srdce milované dívky (H. Vítová), v bláznivé komedii Milování zakázáno (1938), kterou natočil s režisérem Miroslavem Cikánem. Je také autorem jedné z prvních českých odborných příruček o kinematografii Jak se píše filmové libreto (1923) a rovněž vymyslel pro film řadu technických zlepšení i vynálezů včetně vlastního systému barevného filmu.

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!