LABUDA, Marián
Marián LABUDA (* 28. 10. 1944 Hontianské Nemce, okres Zvolen)
–
slovenský herec; otec herce Mariána Labudy ml. (* 1974). Vyrůstal v rodině vesnického krejčího, který vlastnil i obchod s látkami. Lásku k divadlu, jemuž se jako školák ochotnicky věnoval, v něm podnítilo okouzlení z poslechu rozhlasových her. O volbě herectví definitivně rozhodly chlapecké zážitky ze školních zájezdů do bratislavských divadel. Po absolvování div. fakulty VŠMU (1965) nastoupil do činohry Slovenského národního divadla. V roce 1968 byl spoluzakladatelem legendárního generačního Divadla na korze v Bratislavě (Estragon v
Čekání na Godota, podkolesin v
Ženitbě), odkud přešel po jeho zákazu (1971) na Novou scénu. Právě zde se vypracoval od komických a tragikomických typů také k velkým dramatickým úlohám: Prozorov ve
Třech sestrách, Jožko Púčik v
Jožkovi Púčikovi a jeho kariéře, Malcolm v
Macbethovi, Simeon-Piščik ve
Višňovém sadu, Timoteo v
Mandragoře, Sganarel v
donu Juanovi, Molièrův Tartuffe aj. Od roku 1989 se stalo jeho domovskou scénou opět Slovenské národní divadlo (
Obrana Sokratova,
Mein Kampf,
Sex noci svatojánské,
Sluha dvou pánů,
Ženitba). Hostuje také na jiných bratislavských scénách: Studio S (
Lazariáda,
Emigranti), Divadlo v 7 a půl (
Tančírna ’96) a Divadlo Aréna (
Tiso). Labudovy jevištní kreace znají také čeští diváci z inscenací uvedených např. v Národním divadle v Brně (
Pan Puntilla), Městském divadle Zlín (
Zajíc Zajíc), Divadle na Vinohradech (
Krejčovský salón) a na Letních shakespearovských slavnostech na Pražském hradě (
Jak se vám líbí). Už jako posluchač herectví se vyhraňoval jako výrazný komediální talent se smyslem pro celistvost postavy, pro její vnitřní motivaci, ale i pro nadhled a groteskní karikaturu. Jeho doménou je tragikomedie, kde může naplno uplatnit bujnou fantazii se smyslem pro ironický odstup a jemnou sebestylizaci. V jeho pyknickém a zároveň překvapivě mrštném těle se skrývá duchovní jiskra: plebejský vzhled a duchovní noblesa vytvářejí zvláštní kontrast, ve kterém spočívá dynamické napětí každé Labudovy postavy. V polovině 60. let debutoval před kamerou. Se
S. Dančiakem vytvořil v psychologickém filmu Petera Solana
Kým sa skončí táto noc (1965) ústřední dvojici mladých instalatérů, pravidelných návštěvníků exkluzivního nočního podniku, kteří se zde při hledání erotického dobrodružství seznámili s dvěma českými dívkami (
J. Gýrová a
J. Zelenohorská), ale nikomu ze čtveřice tato noc nepřinesla toužené uspokojení. Dlouho se pak musel spokojovat s úlohou komického figurkáře, který byl však nepřehlédnutelný díky své fyzické podstatě a živelné energii, např. ve slov. filmech
Zmluva s diablom (1967),
Zločin slečny Bacilpýšky (1970),
Pacho, hybský zbojník (1975),
Sebechlebskí hudci (1975),
Ružové sny (1976) a
Demokrati (1980). Radikální posun ve vnímání Labudova film. herectví učinily v 80. letech čeští filmaři, kteří dokázali vytěžit z jeho tragikomického a dramatického potenciálu další polohy ve velkých i menších postavách. V
Herzově parodii na gangsterky
Buldoci a třešně (1981) byl neodolatelným Italem donem Carmellem Mušilem, mafiánským bosem, kterého se snažila zlikvidovat konkurenční mafiánská rodina. Mimořádnou popularitu mu přinesla postava furiantského kulaťoučkého řidiče vesnického JZD Pávka, který v komedii
J. Menzela Vesničko má středisková (1985) představuje protipól ke svému zaostalému závozníkovi (János Bán), jehož osud mu není lhostejný. V postavě slov. velkostatkáře z Matějkovy retrokomedie
Anděl svádí ďábla (1988) vystřihl karikaturu zbohatlíka s rádoby velkopanskými způsoby. Stejného rodu je i prvorepublikový statkář a prozatímní zámecký správce Stoklasa z
Menzelovy adaptace Vančurovy prózy
Konec starých časů (1989). Tvůrčí souznění s pojetím humoru
J. Menzela dokumentují další role: úlisný a prohnaný zlodějský podnikatel William Peachum ve film. přepisu Havlovy
Žebrácké opery (1991), buldočí sovětský podplukovník Opalikov v přepisu románu Vladimira Vojnoviče
Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina (1993), obchodní cestující a velký gurmán Walden ve smutné komedii na motivy stejnojmeného Hrabalova románu
Obsluhoval jsem anglického krále (2006) a nezaměstnaný romský snílek Roman Daniel ve Vejdělkově hořké komedii
Roming (2007). Jako osvědčeného epizodistu používá Labudu ve svých filmech režisér
D. Klein: cikánský baron Tancoš v detektivce
Radikální řez (1983), farář Dorenda, léčící se z alkoholové závislosti, v bolestné komedii
Dobří holubi se vracejí (1988), důležitý funkcionář ROH Ládíček v satirické komedii
Vážení přátelé, ano (1989) a melancholický řezník Hyrman v hrabalovské komedii
Andělské oči (1994). Za vedlejší roli krejčího a podivínského otce hlavního hrdiny Jakuba (
R. Luknár) v Šulíkově lyrickém podobenství
Záhrada (1995) získal Českého lva. Zvláštní postavení zaujímá v jeho filmografii bizarní titulní postava podlého, zhýralého a nechutného despoty a krutovládce v černé grotesce
Král Ubu (1996), kterou podle div. hry Alfreda Jarryho natočil kameraman a debutující režisér F. A. Brabec. Vedle těchto stěžejních partů zasluhují ještě zmínku alespoň některé další, byť okrajové úlohy: hudebník v satirické komedii
J. Krejčíka Prodavač humoru (1984), plaše zmatený učitel Zíma ve fantastické komedii
J. Svěráka Akumulátor 1 (1994), bodrý cikánský šejdíř Lájoš v Prokopově kriminálním snímku
Vekslák aneb Staré zlaté časy (1994) a 3. strážník v Havlově zfilmování vlastní hry
Odcházení (2011). Několikrát propůjčil na plátně svou podsaditou postavu bytostem z pohádkových příběhů: principál a žalářník (
Kráľ Drozdia brada, 1984), vezír (
Falošný princ, 1984), lstivý čarodějův hrbatý sluha (
Pták Ohnivák, 1997), sultán (
Lotrando a Zubejda, 1997) a Slunce (
Dešťová víla, 2010). Podařilo se mu dokonce proniknout mezi mezinárodní hereckou elitu díky roli východoněmeckého tenoristy Schneidera ve filmu maďarského režiséra Istvána Szabóa
Setkání s Venuší/
Meeting Venus (1990). Stranou jeho hereckého zájmu nezůstaly nikdy ani rozhlas (cykly
Kaleidoskop a
Kaleidofon) a televize, kde účinkoval v desítkách inscenací, pohádek a v seriálu
Silvánovci (1996). Stabilní letitou oblibu, jaké se těší u naší veřejnosti i po rozdělení Československa, dokládá mj. jeho přítomnost v českých tv. filmech (
Nevinný, 1995;
Nevěsta pro Paddyho, 1999;
Černá slečna slečna Černá, 2002), a zejména seriálech
Arabela se vrací (1990),
Bubu a Filip (1996),
Četnické humoresky (2000),
Rodinná pouta (2004–06),
Náves (2005–06),
Příkopy (2006) a
Vyprávěj (2009–10). Za mimořádný přínos k rozvoji slov. umění obdržel Cenu ministra kultury Slovenské republiky (2004). Souborné vydání jeho časopiseckých sloupků přináší kniha
Oči v sloupek aneb Kalendář Mariána Labudy (2004). Plastický obraz jeho hereckého a lidského osudu nabízejí knihy Daniela Rouse
Rozhovory (1995), Zuzany Sílové
Marián Labuda: role a duše (1997) a Ján Štrassera
Herec je stále na očích (2007).
