V nakladatelství LIBRI právě vychází: Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,Tajný život afghánských dívek,

KREJČA, Otomar

Otomar KREJČA (* 23. 11. 1921 Skrýšov u  Pelhřimova, † 6. 11. 2009 Praha)divadelní režisér a herec; manžel herečky M. Tomášové a otec herce Otomara Krejči ml. (* 1947). Vyrůstal v chudých vesnických poměrech. Po maturitě na gymnáziu v Pelhřimově měl být na přání rodičů zaměstnán v kanceláři agrárního Zemědělského družstva. Láska k divadlu, jemuž se na gymnáziu ochotnicky věnoval a psal o něm do studentského časopisu, ho přivedla roku 1940 do kočovné Divadelní společnosti Rudolfa Nádhery, se kterou následujícího roku přešel do Horáckého divadla v Třebíči. Roku 1942 nastoupil do Městského divadla v Kladně a současně za protektorátu hrál ještě v Nezávislém divadle v Praze (1943–44). Jeho formování ovlivnily osobnosti div. avantgardy: E. F. Burian ho angažoval do své obnovené scény D 46 (1945–46) a Jiří Frejka ho na jevišti Městského divadla na Královských Vinohradech, respektive Divadla československé armády (1946–51) vedl nejen jako herce (Macbeth ve stejnojmenné Shakespearově tragédii, Vodička ve Veselých windsorských paničkách, Warwick ve Svaté Janě, Tuzenbach ve Třech sestrách), ale svěřil mu i první režie (Gorkého Falešná mince). Mezitím si ještě prohloubil teoretické znalosti studiem div. vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (1946–49). Od roku 1951 byl hercem a režisérem činohry Národního divadla, kde působil i jako šéf činohry (1956–61). Mezi jeho největší role patřil titulní hrdina Molièrova Dona Juana a Malvolio v Shakespearově Cokoliv chcete. Jako režisér a šéf činohry výrazně profiloval repertoár svým úsilím o společensky rezonující divadlo uváděním původních českých her (Topolův Jejich denKonec masopustu, Hrubínova Srpnová neděleKřišťálová noc, Kunderovy Majitelé klíčů) i klasických textů, které uváděl svými režiemi do kontextu soudobého společenského myšlení (Tylova DrahomíraStrakonický dudák, Shakespearův Romeo a Julie). Pohostinsky režíroval v Divadle Na zábradlí (Zahradní slavnost), v Olomouci a ve Slovenském národním divadle v Bratislavě. Nemožnost naplnění jeho koncepce v provozu Národního divadla vedla roku 1965 k založení Divadla za branou, jehož byl uměleckým šéfem (1965–68), ředitelem (1968–71) a vůdčím režisérem (Kočka na kolejích, Tři sestry, Lorenzaccio, Racek, Ivanov, Oidipús-Antigone). Když byla tato scéna roku 1972 mocensky zlikvidována, režíroval v libeňském Divadle S. K. Neumanna (1973–75) a od poloviny 70. let výhradně na předních zahraničních scénách v Havaně, Vídni, Bruselu, Paříži, Kolíně nad Rýnem, Stockholmu, Avignonu, Düsseldorfu, Salzburgu aj. Roku 1990 stanul v čele znovu ustanoveného Divadla za branou II (Nemožný člověk, Obři z hor), které však z administrativního rozhodnutí v roce 1994 zaniklo. Své umělecké mlčení přerušil roku 1997 nastudováním Goethova Fausta v Národním divadle, kde pak roku 2001 inscenoval ještě Bernhardovu hru Portrét umělce jako starého muže. Krejčovy režie kultivují psychologickou metodu niterně založeného herectví, jeho inscenace jsou složitě vrstveným významovým komplexem, v němž vždy jde o výraznou eticko-filozofickou výpověď. Jako herec reprezentoval osobitý typ přemýšlivého, racionálního, jemně kultivovaného herectví, plně vychutnávajícího krásu české řeči. Tak ho poznali v poválečném období mnohokrát i film. diváci. Po epizodách detektiva v krimi M. Friče 13. revír (1946) a rozvážného pána v okupační komedii J. Macha Nikdo nic neví (1947) vytvořil velkou dvojroli nešťastného malíře Šimona Jordána a jeho syna Štěpána ve Slavíčkově adaptaci povídky N. V. Gogola Podobizna (1947). V rychlém sledu pak přicházely další velké, hlavní a titulní role, jak veskrze kladné, tak i negativní a krajně nesympatické. Ovšem nejsilnější byl v postavách nejednoznačných, jejichž vnitřní vývoj mu poskytl větší prostor k hereckému vyjádření. V roli disponenta Hrubého se začlenil do hereckého ansámblu Weissova psychologického dramatu Dravci (1948), mladého strojvůdce Janderu, zetě titulního hrdiny (J. Marvan), hrál ve veselohře V. Kubáska z železničářského prostředí Železný dědek (1948) a v dalším Kubáskově filmu, dramatu z dělnického prostředí velké cihelny Dva ohně (1949), vytvořil značně schematickou postavu dělnického hrdiny, předsedy závodní rady Noháče. Kladnou postavou byl ilegální pracovník inženýr Sladký, který zahynul v boji proti nacistům v Gajerově politickém dramatu Pan Habětín odchází (1949). Postavu bojovníka proti nacismu si krátce nato zopakoval v úloze železničáře Bora v okupačním dramatu M. Friče Past (1950). Hluboce lidskou postavou byl lékař Antonín Bureš, obětavý árijský manžel židovské lékařky (B. Waleská) v Radokově otřesné vizi židovského utrpení za okupace Daleká cesta (1949). Prvorepublikové lékaře si zopakoval ještě v titulní roli Makovcovy prvotiny Případ dr. Kováře (1950) a ve Vávrově adaptaci Čapkova románu První parta (1959). Počátkem 50. let, kdy jeho film. kariéra kulminovala, zpodobnil po boku A. Hegerlíkové dvě autentické historické osobnosti: krejčího, redaktora a předáka vznikajícího organizovaného dělnického hnutí Ladislava Zápotockého-Budečského ve Weissově zfilmovaném románu Antonína Zápotockého Vstanou noví bojovníci (1950) a českého cestovatele po Africe doktora Emila Holuba v životopisném filmu Miloše Makovce Velké dobrodružství (1952). K nim přidal ještě další dvě, ovšem jen menší či okrajové historické postavy, spisovatele a Haškova přítele F. Sauera ve Steklého sociálním dramatu Anna proletářka (1952) a někdejšího vášnivého stoupence a později neméně vášnivého Husova odpůrce Mistra pražské univerzity Štěpána Páleče v prvním díle Vávrovy husitské trilogie Jan Hus (1954). Režiséři si ho zvykli obsazovat do rolí vysokoškolsky vzdělaných mužů (Můj přítel Fabián, 1953), vysokých úředníků a politiků (Olověný chléb, 1953; Severní přístav, 1954; Hudba z Marsu, 1955; Hra o život, 1956; Štěňata, 1957). Velkou roli majora Staška, velitele 1. čs. tankové brigády, která po krvavých bojích pronikla Dukelským průsmykem na území Československa, vytvořil ve válečném filmu Ivo Tomana Tanková brigáda (1955). Problémovou postavou byl nerozhodný syn starého převozníka Ryby (Z. Štěpánek) v dramatickém příběhu M. Friče Povodeň (1958). Podobného ražení byla i postava slabošského manžela paní Mixové (V. Fabianová) ve Vávrově adaptaci lyrické komedie Františka Hrubína Srpnová neděle (1960), na níž se Krejča podílel i jako spoluscenárista. Na postavu emigrujícího továrníka Ondřeje Ráže z Vávrova psychologického dramatu podle Otčenáškova románu Občan Brych (1958) navázala v 60. letech řada dalších nesympatických a negativních rolí: maloměstský advokát Skála, oportunistický a zbabělý otec studentky Jany (J. Brejchová), v adaptaci Drdovy povídky Vyšší princip (1960), zlodějský a surový družstevník Dostál v komedii Ivo Nováka Žalobníci (1960) a statkář Nejdek, spolupracující začátkem 50. let s diverzantskou skupinou v Beskydech, ve špionážním dramatu Vladimíra Čecha Kohout plaší smrt (1961). V atypické komediální poloze ho představila úloha kasaře Josefa Laštovky z Čechovy komedie Mezi námi zloději (1963), kde vytvořil s V. MenšíkemJ. Sovákem trojlístek kriminálníků, kteří se po propuštění z výkonu trestu rozhodli oloupit bohaté JZD, které však před nimi rozkradli samotní družstevníci. Hrál funkcionáře, intelektuály, umělce i dělníky ve filmech nejrůznějších žánrů: detektivkách (Tereza, 1961; Alibi na vodě, 1965; Čtyři v kruhu, 1967), současných dramatech (Zelené obzory, 1962; Bez svatozáře, 1963) i v pohádkách (Tři zlaté vlasy děda Vševěda, 1963; Zlaté kapradí, 1963). Role v těchto filmech však již nikdy nedosáhly významu jeho velkých postav z počátku 50. let. Po roce 1967 se jako film. herec definitivně odmlčel. Na přelomu 50. a 60. let se několikrát objevil i na tv. obrazovce (Ďábel z Bostonu, 1957; Strýček Váňa, 1960; Bahno, 1962; Kočár nejsvětější svátosti, 1962; Kapka rosy, 1962; Elza, 1963). Nahrál řadu gramofonových desek. Několik let působil jako pedagog FAMU. Kromě řady zahraničních poct (rakouská Kainzova medaile, 1969; francouzský Řád za umění a literaturu, 1978; italská Pirandellova cena, 1978; ruská Cena Stanislavského, 1999) bylo jeho dílo oceněno také domácími institucemi jak za komunistické éry, tak po roce 1989: laureát Státní ceny (1951) za herecký výkon ve filmu Vstanou noví bojovníci, Státní ceny Klementa Gottwalda (1968) za div. tvorbu, nositel titulu Zasloužilý umělec (1958), Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (1993), obdržel též státní vyznamenání Medaili Za zásluhy (1998), Zvláštní cenu Kolegia v rámci Cen Thálie (2001), Cenu Českého literárního fondu (2000), Cenu za zásadní přínos české divadelní kultuře (2004) a nakonec ‚Cestnou plaketu prezidenta republiky (2006). Byl mu udělen čestný doktorát AMU (2002). Unikátní záznam jeho div. práce natočil režisér Radúz Činčera v uměleckém dokumentu Romeo a Julie 63 (1964). Krejčovy osudy a názory zaznamenali Alena Hynková v krátkém medailonu (2002) pro tv. cyklu GEN a Radim Procházka v hodinovém tv. portrétu Krejča za branou (2005). Analytický pohled na jeho tvorbu publikoval Jindřich Černý v monografiích Otomar Krejča (1964) a Kdo je Otomar Krejča (1968).

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!