V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

KOSTKA, Petr

Petr KOSTKA (* 11. 6. 1938 Říčany u Prahy)  – herec; syn herců Františky Skálové-Wintrové (1914–1973) a J. Kostky, nevlastní bratr herečky Zory Kostkové (* 1952), manžel herečky C. Mayerové a otec herečky T. Kostkové. Ačkoliv vyrůstal v herecké rodině s bohatou div. minulostí, zpočátku ho zajímala víc matematika a exaktní vědy než divadlo. Teprve když odmaturoval na Vyšší hospodářské škole v Plzni, rozhodl se pokračovat v rodinné tradici a roku 1957 složil úspěšně zkoušky na DAMU. Studium však předčasně po třech letech ukončil, neboť mezitím si ho našel film a současně přijal roku 1960 nabídku Oty Ornesta k angažmá do Městských divadel pražských. Zde v příštích čtrnácti letech vytvořil desítky rolí temperamentních mladíků v současných i historických hrách (Příliš štědrý večer, Velikánské uši, Kotevní náměstí, Rozhodně správná koupel, Řek Zorba, Dva šlechtici z Verony). Roku 1974 se stal členem činohry Národního divadla v Praze, kde se z úloh milovníků a kultivovaných mladých mužů postupně přehrál do charakterních rolí, myšlenkově i psychologicky bohatě diferencovaných (mj. Andrej Bolkonskij ve Vojně a míru, Horatio v Hamletovi, písař v Daňkově Vévodkyni valdštejnských vojsk). Charakteristické rysy svého projevu rozvinul rovněž v typech komických (novinář Hildy Johnson v Hechtově a MacArthurově První stránce, Šumbal v Našich furiantech, pan Dřímota v Nestroyově Domu čtyř letor), jakož i v rolích lyrických (Simon Doria ve Vrchlického Soudu lásky, don Manuel v Calderónově Dámě skřítkovi). Od roku 1994 patří k oporám souboru Divadla na Vinohradech (Tobiáš v Albeeho Křehké rovnováze, rytmistr v Povídkách z Vídeňského lesa). V současnosti vystupuje po celé republice v zájezdových dramatických a literárních představeních (Bílé noci, Ta spoušť, Bolestný třpyt slávy, Čokoládový hrdina). Za roli Hermana v Munzarově inscenaci lyrické komedie Richarda Baera Smíšené (po)city, uváděné Divadlem Radka Brzobohatého, obdržel Cenu Thálie 2003. Stejně jako v divadle ztvárnil i ve filmu a v televizi postavy zcela odlišného charakteru, věku, doby i žánru. Začal jako chuligán, pak přišly role dospívajících chlapců se zmatky prvních lásek, romantiků a idealistů, posléze energických a cílevědomých mladých mužů i zhýčkaných mladíků, a nakonec role starší, manželů a tatínků. První zásadní lekci před film. kamerou mu udělil režisér J. Krejčík, když ho obsadil do klíčové role násilnického automechanika Vildy, vůdce party mladistvých delikventů v psychologickém dramatu Probuzení (1959). Menší úlohu gymnazisty Honzy Horáka měl v okupačním dramatu Vyšší princip (1960). Od počátku 60. let byl už zahrnován převážně hlavními postavami, jakými byl frajerský zámečník Vašek Bejšovec ve Strnadově komedii Zámek pro Barborku (1962) nebo inženýr agronom spravující zemědělskou farmu Ondřej Kubata v Novákově adaptaci románu Jana Procházky Zelené obzory (1962). Kategorii jeho romantických hrdinů reprezentují zejména statní a stateční junáci odění do historických kostýmů. Jako mladý zeman Ondřej Keřský z Římovic, jemuž křižáci vypálili tvrz, povraždili rodinu a unesli mladičkou nevěstu, touží pomstít tyto zločiny v Daňkově příběhu z husitských válek Spanilá jízda (1963). V historické dobrodružné komedii Karla Zemana Bláznova kronika (1964) se jeho švarnému vesnickému chasníkovi Petrovi, který byl za třicetileté války násilně naverbován do armády, podaří nakonec po mnoha peripetiích a s pomocí milované dívky (E. Vášáryová) uniformy zbavit. Roli otce si poprvé vyzkoušel v Helgeho psychologickém dramatu První den mého syna (1964) a později v K. Kachyňově zfilmovaní románu Marie Majerové Robinsonka (1974), kde jeho dceru hrála M. Šafránková v titulní roli. Hojně jsou v jeho filmografii zastoupeny autentické historické osobnosti uměleckého a společenského života: spisovatel Viktor Hugo v životopisné komedii K. Kachyni o francouzském spisovateli Dumasovi Tajemství velikého vypravěče (1971), spisovatel Jan Neruda v Soukupově arbesovské biografické fantazii Romaneto (1980), malíř Josef Mánes v době jeho studií a práce na výzdobě staroměstského orloje v životopisném filmu J. Macha Paleta lásky (1976) a český lékař Ivan Hálek ve filmu slov. režiséra Jozefa Medveďa Živá voda (1980). Vedle složitých dramatických kreací osvědčil v řadě rolí (včetně dvojrole) svůj smysl pro konverzační humor a komickou nadsázku: žárlivý Španěl Carlos ve Vorlíčkově sci-fi veselohře Což takhle dát si špenát (1977), bezcharakterní a donchuánský pilot časoprostorové rakety Karel Bureš a jeho povahově naprosto rozdílný bratr-dvojče Jan Bureš v Polákově sci-fi satiře Zítra vstanu a opařím se čajem (1977), agilní kriminální inspektor Mourek v Novákově retrokomedii Fešák Hubert (1984). Komickou rodičovskou dvojici manželů Novákových vytvořil s J. Kotrbovou v satirických komediích Otakara Fuky Pátek není svátek (1979) a V podstatě jsme normální (1981). Od počátku 90. let se na plátně objevil pouze jednou, a to jako vicekrál v Zelenkově pohádkové komedii Nesmrtelná teta (1993). Vynahrazuje si to však intenzivní spoluprací s televizí, která mu stabilně poskytuje příležitosti už téměř čtyři desetiletí v inscenacích a filmech (Šťastný Jim, 1969; Aurelián, 1969; Strýčkův sen, 1971; Zločin na Zlenicích hradě, 1971; Země zlatých plodů, 1973; Kufr plný nadějí, 1977; Idiotka, 1977; Ve věci J. R. Oppenheimer, 1979; Spor herečky Kvapilové, 1982; Zahrada dětí, 1982; Díra ve zdi, 1983; Pan Pickwick, 1986; Dvě z Paříže, 1988; Misie, 1994; Arrowsmith, 1999; Ideální manžel, 2001), pohádkách (O princezně, která pořád vařila, 1967; Princezna Pampeliška, 1968; Princ a chuďas, 1971; O zakleté princezně, 1979; Čert na zemi, 1975; Koloběžka první, 1984; O Popelákovi, 1986; O podezíravém králi, 1987; Duch času, 1990; Pravda a lež, 1992; O zlé a dobré vodě, 1997; Království potoků, 2005) a seriálech (Sňatky z rozumu, 1968; Inženýrská odysea, 1979; Sanitka, 1984; Lékař umírajícího času, 1984; Bambinot, 1984; Synové a dcery Jakuba Skláře, 1985; Četnické humoresky, 2000, 2003; Pojišťovna štěstí, 2004, 2006, 2008). Jeho zvučný a typicky zabarvený hlas znají důvěrně posluchači rozhlasových her a diváci dabovaných zahraničních filmů. Za celoživotní mistrovství v dabingu získal Cenu Františka Filipovského (2004).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!