V nakladatelství LIBRI právě vychází: Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,Tajný život afghánských dívek,

KORBELÁŘ, Otomar

Otomar KORBELÁŘ (* 3. 11. 1899 Sázava, okres Kutná Hora, † 30. 11. 1976 Praha)  – herec; manžel herečky Jarmily Šamalíkové-Korbelářové (1903–19??) a tanečnice Evy Vrchlické ml. (1911–1996). Narodil se v rodině železničního inženýra, který však brzy zemřel. Rodina potom bydlela v České Lípě a Litoměřicích, kde matka pracovala jako prodavačka a hospodyně a on navštěvoval německé školy. Vzdělání v češtině se mu dostalo až ve Veltrusích, kam se matka podruhé provdala za řeznického mistra. Z otčímova popudu začal studovat na Československé obchodní akademii v Kralupech, ale hudební sklony, které projevoval od dětství (hrál na violoncello a hoboj), rozhodly jinak. Živil se hraním v orchestrech doprovázejících v biografech němé filmy a roku 1916 byl přijat jako mimořádný talent hned do druhého ročníku Státní konzervatoře hudby. Po dvouletém školení ve hře na fagot u profesora F. Dolejše přešel do nově založeného dramatického oddělení k profesoru J. Hurtovi. Přestože ukončil úspěšně oba obory, profesně dal přednost herectví před hudbou. Již jako konzervatorista byl elévem Národního divadla (1920–22) a po absolutoriu (1922) prošel školou mimopražských scén, kde si vyzkoušel i režii: České divadlo v Olomouci (1922–24, 1926 až 1929) a Městské divadlo Plzeň (1924 až 1926). Od roku 1929 až do konce války byl členem Městského divadla na Královských Vinohradech, kam se potom ještě dvakrát vrátil (1952–54, 1956 až 1966), když už tento soubor nesl název Ústřední divadlo československé armády, respektive Divadlo na Vinohradech. Mezitím hrál v Divadle 5. května (1945–47), Divadle města Žižkova (1947–48), Divadle státního filmu (1948–52), Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého (1954–55) a řediteloval Městskému divadlu v Kladně (1955–56). Posledních deset let aktivní herecké činnosti věnoval Hudebnímu divadlu v Karlíně (1966–76). V této pestré paletě div. angažmá byla nejvýraznější jeho první éra vinohradská, do níž vstoupil jako mladý milovník a později přešel k charakterním rolím. Byl hercem širokého citového rejstříku a přirozené živelnosti. Pro role hrdinských milovníků, mladých bouřliváků a bojovníků ho předurčil atraktivní zjev: vysoká urostlá postava, hnědé kučeravé vlasy, příjemná tvář s energickou bradou a odhodlaným pohledem a zvučně podmanivý hlas. Na jedné straně byl krotitelsky mužným Petrucciem ve Zkrocení zlé ženy, na druhé straně salonně kultivovaným lordem Chilternem v Ideálním manželovi. Hrál Ferdyše Pištoru v Obrácení Ferdyše Pištory, Rodriga v Corneillově Cidovi, Caesara v Shawově Caesarovi a Kleopatře, Honzu v Kvapilově Princezně Pampelišce, Karla Moora v Schillerových Loupežnících, Orlanda v Jak se vám líbí, Francka v Maryše, Karla IV. v Noci na Karlštejně, Pelopse v Námluvách Pelopových a mnoho dalších velkých div. postav. S prvními nabídkami ho oslovili filmaři už během jeho plzeňského angažmá, ale teprve s nástupem zvukového filmu si odbyl křest před kamerou úlohou poručíka Suka v legionářském dramatu podle románu Josefa Kopty Třetí rota (1931) S. Innemanna. Nadlouho však uvízl v sentimentálních filmech režisérů čistě komerčního zaměření bez vyšších uměleckých aspirací: O. Kmínka (Zlaté ptáče, 1932), Miroslava Cikána (Komediantská princezna, 1936; Vzdušné torpédo 48, 1936), J. Svitáka (Dokud máš maminku, 1934; Grandhotel Nevada, 1934; Srdce na kolejích, 1937), M.  J. Krňanského (Bezdětné, 1935). Jeho popularita sice prudce stoupala, ale umělecky hodnotných úkolů se dočkal teprve na sklonku 30. let a za okupace ve filmech renomovaných tvůrců. Přechodem k nim byl mlynář Libor v adaptaci Jiráskovy div. pohádky Lucerna (1938) K. Lamače a nezaměstnaný zámečník Jaroslav Svoboda v Schorschově sociálním melodramatu Včera neděle byla (1938). Zlomový, lidsky jímavý výkon, oceněný zemskou Svatováclavskou cenou (1939), předvedl v titulní postavě starého nemocného tuláka, k němuž se osud zachoval příliš krutě, v dramatu L. Broma Tulák Macoun (1939). Následuje série úloh, jež zaujímají v jeho filmografii čestné místo. S režisérem V. Slavínským natočil protektorátní náladou podmíněné, ale o to vřeleji diváky přijímané snímky To byl český muzikant (1940) a Advokát chudých (1941). V prvním se suverénně zhostil historické postavy kolínského muzikanta a kapelníka Františka Kmocha, ve druhém snímku si pohrál s nejednoznačnou sociologickou charakterizací neprávem suspendovaného vyšetřujícího soudce Josefa Kiliána, který v hospodě pochybné pověsti poskytuje pod jménem Josef Kypr právní rady chudým. Na počátku 40. let navázal spolupráci s trojicí tehdy předních režisérů M. Fričem, Františkem Čápem a Otakarem Vávrou, v jejichž dílech pokračoval v linii charakterních a psychologicky náročných rolí. Ve Vávrově adaptaci novely Marie Pujmanové Pacientka dr. Hegla (1940) to je špičkový chirurg Jindřich Hegel, který pod maskou sympatické uhlazenosti a jemnosti skrývá neuvěřitelnou sobeckost, vypočítavost a krutost. Proti němu byl průmyslník Jan Klement, u kterého našla pochopení prodavačka obchodního domu (J. Štěpničková) ve Vávrově dramatu Šťastnou cestu (1943), jakýmsi extraktem mužnosti, rozvahy a ušlechtilosti. Vedle těchto „salonních“ rolí vytvořil rázovité venkovské postavy silných chlapů odhodlaných bránit své právo nebo lásku v Čápově Děvčici z Beskyd (1944) a Bromově Skalním plemenu (1943). Pro M. Friče vytvořil trochu ironickou postavu Freda Floka, vystupujícího ještě v dalších třech podobách (jako konzul Binder, komisař Niklas a inženýr Benda) v parodii laciných detektivních románů Těžký život dobrodruha (1941), a krátce nato byl protihráčem Z. Štěpánek v tíživém psychologickém dramatu podle Karla Matěje Čapka Choda Experiment (1943). Zajímavým dokladem toho, že v pětačtyřiceti letech mohl hrát jak mladíky, tak i starce, byla romantická komedie M. Friče Prstýnek (1945), ve které zvládl dvojroli vesničana Jana Sochora staršího a mladšího, kdysi mužného milence zhýčkané šlechtičny (V. Fabianová), později starostlivého otce dospívající dcery (J. Dítětová), který rázně zakročí, aby vlastním štěstím nedoplatila na jeho někdejší milostné dobrodružství. Za okupace hrál pod poněmčeným jménem Körbeler v několika německých filmech. Po válce definitivně nahradily jeho milenecké role postavy dramatické. Na povrchu zůstal jeho despotický advokát Karel Heran, svědomím pronásledovaný vrah vlastní ženy (H. Bušová) v Cikánově psychologickém detektivním dramatu Lavina (1946). Svou poslední velkou film. roli, titulní postavu neohroženého husitského hejtmana v prvním českém barevném filmu režiséra V. Borského Jan Roháč z Dubé (1947), zpodobnil natolik přesvědčivě, že podle jeho film. podoby vytesal sochař Alois Sopr sochu Jana Roháče, která dlouho zdobila prostranství Staroměstského náměstí. Na sklonku života ztvárnil ještě další historickou postavu, rakouského císaře Františka Josefa I., v česko-jugoslávském koprodukčním filmu Veljka Bulajiće Sarajevský atentát (1970). Komediální nadání znovu projevil jako pytlák Dubský v parodii na předválečné kýče M. Friče Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář (1949). Na jeho film. konto pak už jen přibývají schematicky zjednodušené postavy v budovatelských veselohrách (Vzbouření na vsi, 1949; Karhanova parta, 1951; Slepice a kostelník, 1950) i politicky exponovaných dramatech (Vstanou noví bojovníci, 1950; Usměvavá zem, 1952; Severní přístav, 1954; Tenkrát o vánocích, 1958; Letiště nepřijímá, 1959). Objevoval se však také ve filmech určených malým i nejmenším divákům (Pyšná princezna, 1952; Honzíkova cesta, 1956; Brankář bydlí v naší ulici, 1958; Objev na Střapaté hůrce, 1962). Z jeho posledních filmových postav je třeba zmínit tv. režiséra Glance, při jehož inscenaci detektivky dojde v tv. studiu k vraždě, v příběhu Evy Sadkové 5 milionů svědků (1965) a recepčního malého zapadlého hotýlku Mrázika ve slov. filmu Petra Solana Pán si neželal nič (1970). Hereckou práci završil v poetické komedii A. Kachlíka z prostředí jihomoravské vesnice Náš dědek Josef (1976), kde vytvořil po boku B. Záhorského v titulní roli postavu největšího vinaře ve vsi Oujezdského, jemuž kamarádi přezdívali Šantala. Hrál v řadě tv. filmů a inscenací, např. Chvíle rozhodnutí (1961), O korunu a lásku (1962), Polka jede do světa (1965), Láska vojenská (1967), a v seriálu Eliška a její rod (1966). Hojná byla rovněž jeho spolupráce s rozhlasem a dabingovými studii. Jako dlouholetý člen KSČ stál v 70. letech u zrodu normalizačního Svazu dramatických umění. O jeho životních osudech a umělecké dráze připravil Ladislav Tunys knihy Otomar Korbelář (1984) a Moje magická skrýš: Otomar Korbelář vzpomíná… (1999). Roku 1959 jmenován Zasloužilým umělcem.

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!