V nakladatelství LIBRI právě vychází: Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,Tajný život afghánských dívek,

KOPECKÝ, Miloš

Miloš KOPECKÝ (* 22. 8. 1922 Praha, † 16. 2. 1996 Praha)herec; bývalý manžel herečky S. Zázvorkové, poslední (pátou) manželkou byla tanečnice Jana Křečková-Kopecká (* 1939). Syn pražského kožešníka a kloboučnice se od dětství zajímal o hudbu a divadlo. Nejprve se měl vyučit otcovu řemeslu, než mohl jít studovat gymnázium, ale nakonec se ani nevyučil, ani nezískal maturitu. Patřil k herecké generaci, která se začala umělecky formovat za okupace a bezprostředně po ní. Na scénu vstoupil poprvé roku 1939 jako člen amatérského recitačního sboru. Za okupace hrál s kolektivem mladých umělců Tvar a na sklonku války byl z rasových důvodů nacisty internován do tábora nucených prací v Bystřici u Benešova. Po osvobození zahájil profesionální hereckou dráhu v avantgardním studiovém Větrníku (1945–46), kam zprvu nastoupil jako technický pracovník. V rychlém sledu pak vystřídal řadu pražských scén: Divadlo satiry (1946–47), Studio Národního divadla (1947–48), Realistické divadlo (1948–49), Národní divadlo (1949–50), Městská divadla pražská (1950–51), Armádní umělecké divadlo (1951–54), Divadlo estrády a satiry (1954–55), Divadlo satiry (1955–57), Divadlo ABC (1957–60) a Hudební divadlo v Karlíně (1964–65). Přelom v kariéře mu přinesl rok 1965, kdy ho ředitel František Pavlíček angažoval do souboru Divadla čs. armády, resp. Divadla na Vinohradech, jemuž zůstal věrný až do smrti. Pohostinsky hrál také v Semaforu (Člověkz půdy, Tvrďák) a zájezdových představeních. Z palety divadel teatrologie vyzvedává hlavně působení s J. Werichem v pozdějším Divadle ABC (Horác ve hře Limonádový Joe, Ratata v Caesarovi) a období herecké spolupráce s M. Horníčkem. Z vinohradských rolí se nejčastěji vyzdvihují postavy pana Paolina z Pirandelovy hry Člověk, zvíře a ctnost, Higginse z Pygmaliónu, Šujského z Cara Fjodora, Jindřicha IV. ze stejnojmenného dramatu Pirandela, Harpagona z Lakomce, Šalimova z Gorkého Letních hostů, advokáta Kolenatého z Věci Makropulos, Horáce Giddense z Lištičeka Richard III. z Shakesperovy stejnojmenné tragédie. Byl hercem velkého intelektu, hlubokého citu pro věci umění a velmi vyvinutým smyslem pro humor, ironii a sebeironii. Herecký projev byl charakterizován úsporným pohybem a gestem, smyslem pro vnitřní rytmus, zkratku, gag a načasování pointy. Jeho láska k filmu se datovala od dětských let. Sám stál před kamerou v komparsu studentů-rebelů v historickém snímku Jan Roháč z Dubé (1947) V. Borského a epizodku komisaře si zahrál v Zemanově veselohře Nevíte o bytě? (1947). Počínaje podvodnickým a úlisným kancléřem v pohádce Bořivoje Zemana Pyšná princezna (1952) začal vytvářet postavy, které se vryly do paměti diváků, ať byly sympatické, jako klaun Tonda z komedie O. Lipského Cirkus bude! (1954), či záporné, které zdaleka převažovaly. Postupně se profilovat v herecký typ neodolatelných bonvivánů, elegantních intrikánů a zrádců, zhýralců a směšných i trapných proutníků, podlých, ale navenek noblesních padouchů, které dokázal zahrát s elegancí a espritem, s výrazným a osobitým gestem a dát jim ještě větší věrohodnost sarkasticky modulovaným hlasem: velitel četníků v sociálním filmu Jiřího Sequense Olověný chléb (1953), zbabělý maloměšťák J. K. Berka, zapletený do špionážní a diverzní činnosti v Makovcově filmu Severní přístav (1954), zhýralý c. a k. důstojník Gerlič v Krškově Stříbrném větru (1954), jeden z vypočítavých princů v Zemanově pohádce Byl jednou jeden král… (1954), a hlavně feldkurát Katz ve Steklého adaptaci Haškova románu Dobrý voják Švejk (1956). Později se do řady postavil líný a podlézavý úředník Leopold, škodící pilnému a svědomitému kolegovi (V. Brodský) v satirické komedii Z. Podskalského Mezi nebem a zemí (1958). Po letech týž režisér (Křtiny, 1981) role převrátil: Kopecký, náměstek ředitele kartografického ústavu ing. Čirůvka, člověk charakterní, poctivý a pracovitý, byť pasivní a neprůbojný, ale Brodského náměstek Huml, aspirující na místo ředitele, je čirým protikladem. Mezitím stále rostla galerie záporných exemplářů, mj. o někdejšího továrníka Kamila Tajchmana ve Vávrově adaptaci Otčenáškova románu Občan Brych (1958), orientálního intrikána Izmaila el Šarif ben Šerfiho v komedii M. Friče Král Králů (1963), zločineckého mistra převleků Horáce Badmana alias Hogofogo v Lipského a Brdečkově parodii kovbojek Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964), licoměrného tajemníka MNV v satiře Z. Podskalského Bílá paní (1965), notorického dobyvatele dívčích srdcí Adolfa v přepisu Kunderovy povídky Já truchlivý Bůh (1969) A. Kachlíka, šéfa českého vodnictva Wassermanna ve Vorlíčkově komedii Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974) a řada dalších až po ničemného hraběte von Kratzmara parodii šestákových detektivek Adéla ještě nevečeřela (1977) a podobného barona Gorce z Gorců parodii na Vernovky Tajemství hradu v Karpatech (1981) u režiséra O. Lipského. Na začátku 60. let dostal, téměř současně, tři velké hlavní role, jednu dokonce titulní. V Brynychově komedii Každá koruna dobrá (1961) měl zajímavou dvojroli starého vynálezce a organizátora bandy podvodníků Emila Tůmy a jeho poctivého synovce, který po nenadálé smrti strýce bandu odhalil a poslal za mříže. Ve sci-fi komedii O. Lipského Muž z prvního století (1961) hrál čalouníka-meloucháře Josefa, který se po bezděčném výletu do kosmu vrátí na Zem za pět století, kdy jeho nectnosti působí jako nepochopitelný anachronismus. Humorem a také specifickou poezií byla nesena titulní postava snílka, humoristy a nezdolně romantického a světoběžnického šlechtice, který zasvěcuje mladého astronauta (R. Jelínek) do tajů svého světa, ve fantastickém filmu Karla Zemana na motivy novely Gottfrieda Bürgera Baron Prášil (1961). Na přelomu 60. a 70. let oblékl honosné šlechtické kostýmy v historických komediích Karla Steklého: král Jan Lucemburský ve Slasti Otce vlasti (1969) a ve Svatbách pana Voka (1970) Petr z Rožmberka, kdy se ženil s Kateřinou z Ludanic (Darina Chlebová). Ty doplnil o další historické figury: urozený italský rytíř Francesco Vergellesi z povídky Arabský kůň v boccacciovském diptychu Hry lásky šálivé (1971), vévoda Štěpán v muzikálové komedii Z. Podskalského Noc na Karlštejně (1973). Proti historickým postavám vytvořil na přelomu 70. a 80. let postavy současnosti vesměs v komediálnách filmech se silnými sociálně kritickými aspekty. S někdejší manželkou S. Zázvorkovou vytvořili maloměšťáckou manželskou dvojici Novákových, plnou závisti, škodolibosti i snobství, v Schulhoffově lidové veselohře Zítra to roztočíme, drahoušku…! (1976). Obdobné nectnosti měl egocentrický a bezohledný herec Theodor Bergner, jehož vyléčil až „kouzelný dědeček“ (L. Pešek), v další Schulhoffově komedii Já už budu hodný, dědečku! (1978). Naopak kladné rysy měly postavy advokátů v komediích Jaromila Jireše Causa Králík (1979) a V. Čecha Jak napálit advokáta (1980). Filmaři ho dlouho vnímali spíš jako komika a nebrali v potaz fakt, že jeho herectví má i jiné odstíny, a je schopno závažnějších úkolů než jen diváky bavit figurkami malých ustrašených podvodníčků, donchuánů či drzých gaunerů. Vážněji traktovanou úlohou, kterou mu režisér Jaromil Jireš se scenáristkou Martou Kadlečíkovou napsali „na tělo“, byl stárnoucí profesor dějin výtvarného umění Svozil, který se vyrovnává s rakovinou, ve smutné komedii Prodloužený čas (1984). Objevoval se i ve filmech pro malé diváky, mj. Když má svátek Dominika (1967), Hledá se pan Tau (1972), 6 medvědů s Cibulkou (1972), Tři veteráni (1983), Čarovné dědictví (1985) a Kouzelný měšec (1996), který jeho filmografii definitivně uzavřel. Nesmírné popularitě se těšil díky tv. obrazovce, kde byl protagonistou nepřeberného množství různých zábavných relací, do nichž vnesl vtip a inteligentní humor (často se svým dávným partnerem M. Horníčkem), ale i desítek her, inscenací a filmů (Příběhy plné lásky, 1954; Tanec kolem družice, 1959; Klíč, 1962; Kočár nejsvětější svátosti, 1962; Žárlivost, 1962; Melouch, 1963; Zločin v Orcivalu, 1965; Deštník, 1967; Sirka, 1967; Sedm žen Alfonse Karáska, 1967; Blázinec v prvním poschodí, 1969; Psíčci lorda Carltona, 1970; James to zařídí, 1970; Konec jedné služební cesty, 1971; Slepé střevo, 1973; Velký oblouk, 1974; Egyptologové, 1974; Šikulka, 1976; Grandle, 1979; Přišel na večeři, 1981; Síť na bludičku, 1982; Cesta na Borneo, 1983; Domeček plný koleček, 1983; Střepy pro štěstí, 1986; Dědictví z Ameriky, 1988; Utopím si ho sám, 1989; Honorární konzul, 1991), pohádek (Křesadlo, 1968; Čertovo kopýtko, 1970; Hloupá pohádka, 1984; O nejchytřejší princezně, 1987) a seriálů (Klapzubova jedenáctka, 1967; Hříšní lidé Města pražského, 1968–69; Bambinot, 1984). Jeho nejpopulárnější tv. postavou byl nesporně doktor Štrosmajer z Dietlova a Dudkova seriálu Nemocnice na kraji města (1977) a proslulý svůdník žen Alfons Karásek ve volném cyklu tv. komedií Z. Podskalského. Často účinkoval v rozhlase (Matka, Turbina) a nahrál řadu gramofonových desek (Večer s Milošem Kopeckým aj.). Celý život ho provázela pověst milovníka žen a světáka, ale jeho duši sžíralo trauma neblahého osudu maminky, která zahynula v koncentračním táboře, a s tím související jeho maniodepresivní choroba. Úlitbu režimu přineslo v polovině 80. let vystoupení v tendenčním dokumentu o emigrantech, kterou vykoupil statečným vystoupením na IV. sjezdu dramatických umělců v květnu 1987, kde přednesl příspěvek kriticky zaměřený proti režimu. Své vzpomínky a konfese uložil do knih Co za to stálo (1993, 2009, s M. Heinem) a Já: soukromý život Miloše Kopeckého (1996, s Pavlem Kovářem). Vzpomínkovou knihu Miloš Kopecký: důvěrný portrét (1999) připravil Pavel Kovář spolu s Janou Kopeckou. Byl jmenován Zasloužilým umělcem (1979) a Národním umělcem (1985). Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (1993).

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!