V nakladatelství LIBRI právě vychází: Filipíny,Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,

KAČER, Jan

Jan KAČER (* 3. 10. 1936 Holice, okres Pardubice)  – herec a režisér; manžel herečky N. Divíškové a otec herečky Adély Kačerové (* 1976). Kvůli nevhodnému třídnímu původu (otec před válkou vlastnil obuvnickou továrnu) vystudoval místo gymnázia keramickou školu v Bechyni, kde se nadchl pro divadlo. Po absolvování režie na DAMU (1959) odešel se skupinou spolužáků do svého prvního profesionálního angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče (1959–64), kde se svými inscenacemi zasadil o zkvalitnění repertoárové skladby a formování moderní poetiky této scény (Jejich den, Tramvaj do stanice Touha, Matka Kuráž, Romeo a Julie, Pláňka). Roku 1965 stál u zrodu pražského Činoherního klubu, na jehož formování a profilaci se významně podílel herecky (Burda v Pikniku, Raskolnikov ve Zločinu a trestu, Stanley Webber v Pinterových Narozeninách), ale především režisérsky uváděním her ruských dramatiků (Revizor, Višňový sad, Strýček Váňa, Racek). Počátkem 70. let hostoval jako režisér v Národním divadle (Matka Kuráž a její děti, Lesní duch) a na zahraničních činoherních a operních scénách (Oslo, Basilej, Záhřeb). Následkem politických represí po sovětské okupaci byl počátkem roku 1975 nucen opustit Činoherní klub a útočiště nalezl na jednu dekádu v ostravském Státním divadle (Cyrano z Bergeracu, Ifigenie v Aulidě, Krysař). Do Prahy, kde už spolupracoval s Divadlem E. F. Buriana (Rváč), se definitivně vrátil roku 1986 jako člen hereckého souboru Laterny magiky (Černý mnich) a režisér Divadla na Vinohradech (Krysař, Urmefisto, Hlasy ptáků). V 80. letech byl spoluzakladatelem volného div. sdružení Studio Bouře (Bouře, Maškaráda). Od roku 1990 patřil ke kmenovým režisérům činohry Národního divadla v Praze (Pekař Jan Marhoul, Židle, Peer Gynt, Podivní ptáci, Hrdina Západu), ale od roku 1997 se zde uplatňuje už jen herecky (Faust, Cesta dlouhým dnem do noci, Po zkoušce). V režijní činnosti však pokračuje i nadále na oblastních scénách (České Budějovice, Brno, Liberec, Plzeň, Ústí nad Labem, Olomouc) i v Praze (Divadlo Na Fidlovačce). Ve filmu se poprvé mihl jako mladík z vodácké osady v dramatu J. Krejčíka Probuzení (1959). Na plátně se však plně prosadil až v následujícím desetiletí, kdy svým civilním, ale emotivně intenzivním projevem s náznaky exprese modeloval psychologicky vyhraněné portréty mladých mužů, trýznivě řešících smysl a podstatu své existence, jakož i morální a citová dilemata ve vypjatých situacích a za tíživých okolností doby. Trauma nedávné válečné zkušenosti pronásleduje ve vzpomínkách a horečnatých snech těžce raněného partyzána Pavla Kubce, kterého ztělesnil v partyzánském dramatu režisérů Kadára a Klose podle stejnojmenného románu Ladislava Mňačka Smrt si říká Engelchen (1963). Dogmatického okresního funkcionáře Rudolfa Tesaříka, jehož tvrdé a bezohledné plnění stranických příkazů ohledně kolektivizace vyvolá spor s jeho bývalým přítelem (M. Fašung), hrál v polemickém dramatu Štěpána Skalského Cesta hlubokým lesem (1963). Konfrontaci s vlastními slabostmi a běsy jsou vystaveni také jeho duševně nalomení hrdinové z film. esejů E. Schorma: pochybující dělník a někdejší mládežnický funkcionář Jarda Lukáš z demaskujícího dramatu Každý den odvahu (1964), architekt se sebevražednými úmysly Jan Šebek z psychologické studie Návrat ztraceného syna (1966) a neurotický učitel v podobenství Den sedmý – osmá noc (1969). Jistou spřízněnost s těmito muži má tragikomická figura konformního kunsthistorika Karla Klímy, jehož neschopnost otevřeně vyjádřit svůj negativní postoj k pseudoodborné studii úporného grafomana (J. Chvalina) ho vžene do zničující sítě výmluv a lží, v Bočanově adaptaci Kunderovy povídky Nikdo se nebude smát (1965). Zcela jiného druhu byla tragická postava asketického a fanatického řádového rytíře Armina von Heide, odhodlaného i za nejvyšší cenu potrestat provinění dezertujícího přítele (P. Čepek), ve Vláčilově středověké baladě Údolí včel (1967). V atypické komické poloze se představil jako tajný a neporazitelný agent Cyril Juan Borquette alias W4C, kterého však zcela hladce zlikvidoval prostý účetní (J. Sovák), ve Vorlíčkově parodii na špionážní filmy Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky (1967). S maskou cynického a vypočítavého sukničkáře pojednal úlohu nakladatelského redaktora doktora Karla Ledna, jemuž cestu zkříží záhadná titulní hrdinka (M. Drahokoupilová), v Gajerově ironické detektivce podle románu Josefa Škvoreckého Flirt se slečnou Stříbrnou (1969). Normalizační 70. léta byla pro něho na herecké příležitostí ve filmu velmi skoupá. Ke spolupráci ho přizvali pouze slov. režiséři Dušan Kodaj (Cesta ženy, 1974) a Martin Hollý (Súkromná vojna, 1977). Dvakrát se však pokusil o film. režii v psychologickém filmu na téma prvního milostného zklamání podle námětu Ivy Hercikové Jsem nebe (1970) a ve snímku z prostředí současné Ostravy Město mé naděje (1978), který natočil s E. Schormem pro gottwaldovské studio. V 80. a 90. letech se objevil v menších film. rolích moudrých rodinných přátel, psychiatrů, vědců, lékařů (Schůzka se stíny, 1982; Operace mé dcery, 1986; Vlastně se nic nestalo, 1988; Vincenz Priessnitz, 1999), rodičů (Vlčí bouda, 1987; Hranice stínu, 1996) a vyrovnaných učitelů (Výchova dívek v Čechách, 1996). Na tv. obrazovce byl dlouho jen vzácným hostem a spíše v kostýmních rolích (Otcové a děti (1971; Alexandre Dumas starší, 1971; Jana Eyrová, 1972; Měsíční tónina, 1981; Mistr Kampanus, 1993; Divadelní román, 1994; Periferie, 1996) a v seriálu Jana Eyrová (1971?). Od roku 2004 ho televizní diváci vídali pravidelně jako otce rodiny Františka Rubeše v nekonečném seriálu Rodinná pouta (2004–06), resp. jeho pokračování Velmi křehké vztahy (2007). V době normalizace měl často potíže s komunistickou mocí; po listopadu 1989 se angažoval v Občanském fóru a ve veřejných funkcích (1989–92 byl poslancem Federálního shromáždění). Aktivně pracuje v dobročinných institucích (ředitel Nadace Charty 77, spolumoderátor adventních koncertů České televize). Působil rovněž jako pedagog režie na DAMU (1990 až 1997). Vyzrálým literárním slohem se vyznačují jeho vzpomínkové knihy Jedu k mámě (2003) a Mírnou oklikou (2005). Záznam jeho autorského pořadu z pražské Violy Chcete mě znát? byl uveden v tv. pořadu Legendy českého divadla (1997). Přehled a zhodnocení jeho tvorby přináší sborník Však světla nechte plát…(2006), vydaný při příležitosti premiéry jeho stejnojmenné benefice v Divadle Kolowrat. Za vynikající umělecké výsledky mu prezident republiky udělil roku 1998 státní vyznamenání (Medaile Za zásluhy).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!