KABÁTOVÁ, Zita
Zita KABÁTOVÁ provdaná 1. Králová, 2. Zavřelová (* 27. 4. 1913 Praha, † 27. 5. 2012 Praha)
–
herečka a operetní zpěvačka; neteř pražského kabaretiéra a prvního českého filmového herce
J. Švába-Malostranského, manželka výtvarníka a skifaře-olympionika Jiřího Zavřela (* 1910–19??) a matka specialisty na filmové efekty Jiřího Zavřela (* 1957). Vyrůstala jako jedináček v uměnímilovné rodině známého malostranského architekta Benna Kabáta, pocházejícího z moravského šlechtického rodu Kabátů z Vyškova. Studovala gymnázium a po matčině smrti se dva roky vzdělávala v jazycích a uměleckých disciplínách (klavír, zpěv a malířské techniky) v klášterní škole v nynějším Ostrově nad Ohří. Od útlého dětství se věnovala s rodiči horlivě ochotnickému divadlu, především na jevišti Malostranské besedy. V polovině 30. let povýšila svou hereckou zálibu na profesi, kterou úspěšně provozovala až do konce války před kamerou a na pražských lidových scénách ve zpěvoherním i činoherním oboru: Akropolis (1935), Velká opereta (1936–38), Nové divadlo (1939), Švandovo divadlo (1940) a Komorní divadlo (1941–44). Cestu do film. ateliérů jí otevřel inzerát na konkurs do filmu
Sextánka. Místo úlohy jedné z gymnazistek však získala hlavní ženskou roli Mileny Lorencové zvané Světla, obětavé ošetřovatelky a milenky dočasně nevidomého inženýra z nejvyšších podnikatelských kruhů (
J. Dohnal), v
Kubáskově adaptaci ženského románku Maryny Radoměrské
Světlo jeho očí (1936). Podobného ražení a pokleslé úrovně však byla většina z dalších šestatřiceti filmů, které natočila před válkou a během ní pod vedením rutinních a jen zcela výjimečně náročnějších režisérů. V zápletkách kýčovitých melodramatických příběhů představovala kladný a ušlechtilý typ intelektuálně orientovaných žen schopných obětí a odpuštění nebo moderní dívku z velkoměsta i venkova, která nakonec dosáhne štěstí po boku milovaného muže. Tyto seriózní a někdy postarší partnery hráli např.
F. Smolík (
Manželství na úvěr, 1936),
J. Pivec (
Rozkošný příběh, 1936),
R. Wanka (
Lízin let do nebe, 1937), J. Pospíšil (
Klatovští dragouni, 1937),
J. Dohnal (
Stříbrná oblaka, 1938),
Z. Štěpánek (
Žena na rozcestí, 1937;
Její hřích, 1939),
O. Korbelář (
Zlatý člověk, 1939),
A. Zacpal (
Přednosta stanice, 1941) a
V. Burian (
Zlaté dno, 1942). Nechyběly však v jejím rejstříku ani postavy z opačném pólu: záhadné intrikánky, svůdnice a ženy pochybné pověsti, jakými byly zejména zpěvačka z přístavní krčmy Elsa (
Tulák Macoun, 1939), prodavačka v automatu Helena (
Kdybych byl tátou, 1939), šantánová tanečnice Nina (
Srdce v celofánu, 1939), zpěvačka Lia Karstenová (
Madla zpívá Evropě, 1940) a falešná baronesa Helena z Alcantaru (
Počestné paničky pardubické, 1944). Několikrát se o její herecký úspěch zasloužil režisér
V. Slavínský, když ji obsadil do žánrově a charakterově různorodých rolí: manželka kolínského skladatele a kapelníka Františka Kmocha (
O. Korbelář) v životopisném snímku
To byl český muzikant (1940), řádová sestra Klotylda v dramatu podle Arbesova romaneta
Advokát chudých (1941), majitelka papírnictví Jarmila Valentová v komedii
Zlaté dno (1942) a paní továrníková Helena Horníková ve třech věkových etapách jejího života v melodramatu
Muži nestárnou (1942). Za okupace hrála pod jménem své babičky Maria von Buchlow ve dvou bezvýznamných německých filmech společnosti Prag, což jí po válce způsobilo problémy a zapříčinilo přerušení její umělecké kariéry. Nějaký čas se živila jako koloristka a retušérka, než se opět mohla vrátit alespoň k jevištní činnosti jako členka Vesnického divadla (1950–54) a Pražské estrády (1954–58). Odmlčení ve filmu však trvalo téměř čtvrt století. Před kameru znovu vstoupila zásluhou režiséra Jiřího Hanibala, který ji v nostalgickém filmu o stárnoucí herečce
Hvězda (1969) obsadil dokonce do společnosti jejích bývalých kolegyň z dob největší slávy (
J. Štěpničková,
M. Glázrová,
N. Gaierová a
M. Vášová). Od počátku 70. se až do požehnaného věku, kdy už byla upoutaná na nemocničním lůžku, nepravidelně objevuje v menších a epizodních rolích vitálních a elegantních dam, matek, manželek, babiček, vdov, sousedek a šlechtičen, z nichž stojí za zmínku vdova po cestovateli A. M. Fričovi ve Fukově dobrodružné sci-fi
Akce Bororo (1972), obyvatelka domova důchodců Čupková ve slov. filmu Vladimíra Kavčiaka
Biela stužka v tvojích vlasoch (1977), jeptiška Beata ve Steklého komedii
Všichni proti všem (1977), účastnice velké stěhovací akce Jarmila Opatrná, která se během náročné bytové směny provdá za pana Fliegra (
B. Prokoš), v
Podskalského a
Smoljakově komedii
Kulový blesk (1978), babička zavražděné mladé tenistky Lucie (Małgorzata Maria Potocka) v psychologické kriminálce
D. Kleina Kam nikdo nesmí (1979), velkovévodkyně v Brabcově adaptaci Jarryho černé grotesky
Král Ubu (1996), tetička hraběte Kinského (
A. Kinský) v Michálkově melancholickém dramatu
Zapomenuté světlo (1996), bývalá operetní sboristka Maruška Grulichová v Michálkově smutné komedii
Babí léto (2001), paní Balážová ve Vorlíčkově rodinné komedii
Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko (2001), stařenka, která s manželem (
S. Beneš) zachrání mladou hrdinku (
A. Geislerová) před gestapáky, v
Trojanově vesnické baladě
Želary (2003), prababička ve Svátkově kriminálním psychothrilleru
Hodinu nevíš (2009) a profesorka Heinová, kterou v léčebně dlouhodobě nemocných navštíví její někdejší student (
S. Zindulka) a mladý profesor dějepisu (Tomáš Magnusek) v poetické komedii
Pamětnice (2009) režiséra
V. Štancela. S
E. Vášáryovou)
a Slávkou Halčákovou vytvořila ústřední trojici osamělých žen tří generací, o jejichž společném soužití ve starém domě uprostřed zahrady vypráví poetická tragikomedie Evy Borušovičové
Modré z nebe (1997), ve které si s chutí zahrála podivínskou babičku Elišku, někdejší tanečnici z Čech. Se světem filmu udržovala kontakt po roce 1968 z pozice vedoucí pražského kina Ilusion, kde organizovala besedy s pamětníky k projekcím archivních filmů. Roku 1997 se připomněla také na jevišti, když ji Jan Hřebejk svěřil úlohu paní de Rosamonde v inscenaci Hamptonových
Nebezpečných známostí v Divadle pod Palmovkou. Její komentované vzpomínky zaznamenal Otakar Brůna v knize
Sváteční žena Zita Kabátová (1999) s astrologickým rozborem Petra Messanyho. Ve spoluráci s Marií Formáčkovou napsala vzpomínkové knihy
Lásky a lidé z mého života (2006),
Moje první republika (2007),
Bez servítků… (2008) a
Můj recept na dlouhověkost (2008). Bilanční medailon s ní natočil
J. Strach pro cyklus ČT
Neobyčejné příběhy (2010). Nadace Život umělce jí udělila cenu Senior Prix (1993).
