V nakladatelství LIBRI právě vychází: Filipíny,Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,

JANŽUROVÁ, Iva

Iva JANŽUROVÁ (* 19. 5. 1941 Žirovnice, okres Pelhřimov)herečka; životní partnerka divadelního režiséra a herce S. Remundy, matka herečky a scenáristky S. Remundové a dokumentaristky a herečky T. Remundové. Pochází z učitelské rodiny, její otec režíroval místní ochotníky. Jako patnáctiletá tancovala a zpívala s jihočeským souborem Úsvit a zvítězila v recitační soutěži Wolkerův Prostějov. Po absolvování pedagogického gymnázia v Českých Budějovicích vystudovala herectví na DAMU (1963) a jednu sezonu byla v Divadle F. X. Šaldy v Liberci (Konec masopustu, Veselé paničky windsorské). Od roku 1964 působila bezmála čtvrt století v angažmá pražského Divadla na Vinohradech, kde její tvůrčí zrání lemovaly velké dramatické i komediální postavy, např. Jana z Arku ve Skřivánkovi, Nina v Maškarádě, Josie v Měsíci pro smolaře, Slávka v Měsíci nad řekou, Josefina ve Vančurově stejnojmenné hře, Kateřina v Rozmarném létu, Paní von Steinová v Rozhovoru v domě Steinových o nepřítomném panu Goethovi, Regina v Lištičkách, Maggie v Přišel na večeři a Médeu v Jeffersově stejnojmenném básnickém dramatu. Od roku 1987 je přední členkou činohry Národního divadla v Praze, na jehož jevišti vytvořila také řadu vynikajících kreací, mj. Kláskovou v Lucerně, Dorinu v Tartuffovi, Mamajevovou v Deníku ničemy, Malvu v Topolově Sbohem Sokrate, Stařenku v Ionescových Židlích, Ginu Ekdalovou v Divoké kachně, Ellu Rentheimovou v Johnu Gabrielu Borkmanovi, královnu Alžbětu v Marii Stuartovně a Phoebe v Komikovi. Za roli Winnie v Beckettově hře Šťastné dny získala Cenu Aldréda Radoka i Cenu Thálie (1998). Kromě toho od poloviny 70. let vystupuje s rodinným zájezdovým divadlem (S. Remunda, její bratr Pavel Janžura, obě dcery a několik dalších herců) v komediálních inscenacích (Dívka na koberci, Příliš silná káva, Vrátíš se ke mně po kolenou, Hypnotizérova nevěsta), na kterých se též autorsky podílela. Přestože v jejím repertoáru převažují úlohy veseloherní a tragikomické, od počátku své dráhy inklinuje k vážným charakterním rolím s tragickým podtónem. Smysl pro herecký paradox, střih, sebeironii a groteskní nadsázku se u ní stávají úhlem pohledu a metodou vyjádření postavy. Tyto schopnosti a cit pro kontrasty a proměnlivost dokázala zúročit při interpretaci řady svých film. hrdinek. Začínala počátkem 60. let epizodkami současných dívek: studentka (Jarní povětří, 1961), družstevnice (Spadla s měsíce, 1961), služebná (… a pátý jezdec je Strach, 1964; Čintamani & podvodník, 1964), mladá manželka (Hledá se táta, 1961). Nesporně blízkou postavou jí byla začínající herečka Božka Jonášová z filmu Evy Sadkové podle Kohoutovy div. hry Dvanáct (1964). Od poloviny 60. let překvapovala na plátně střídáním komediálních a dramatických poloh. První skupinu představovaly nekultivované energické a výřečné městské dívky volnějších mravů, demonstrativně překračující společenské konvence a přitom skrývající vnitřní hrdost: rozmarná, vypočítavá a lehkovážná Anděla v adaptaci O’Caseyovy div. komedie Pension pro svobodné pány (1967) J. Krejčíka a údajně znásilněná prodavačka Hanička v komedii Svatba jako řemen (1967), jedna z trojice slečen pochybné pověsti Zuzana v komedii Z. Podskalského Světáci (1969). Na tuto linii navázala sérií úloh groteskního a parodického ladění v crazy komediích O. Lipského (Zabil jsem Eisteina, pánové…, 1969; „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“, 1970; Slaměný klobouk, 1971), Z. Podskalského (Ďábelské líbánky, 1970; Drahé tety a já, 1974) a Václava Vorlíčka „Pane, vy jste vdova!“ (1970), kde za ztvárnění herečky Evelyny Kelettiové, jejímž tělem projde řada jiných lidí, byla oceněna na mezinárodním festivalu fantastických filmů v Terstu roku 1971. Stejně zdařile se vyrovnala s portréty žen tragických osudů, které citlivě a neokázale modelovala se smyslem pro hloubku psychických traumat, jimiž byly její hrdinky zatíženy. Postavu mladičké vesnické vdovy Kristy, které v komorní baladě K. Kachyni z posledních dnů války Kočár do Vídně (1966) zabili nacisté muže a jíž se nabízí možnost pomsty, vystavěla s mrazivou úsporností a přesností výrazových prostředků. Přesvědčivá byla i její psychologicky složitá úloha stárnoucí maloměstské dívky Štěpy Kiliánové, kterou zoufalství a touha po dítěti vžene do náruče syfilitického důstojníka (P. Čepek), v Herzově psychologickém dramatu podle románu Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy (1971). V následující Herzově adaptaci hororového románu Alexandra Grina Morgiana (1972) excelovala v dvojroli zcela protikladných povah a charakterů: jako křehká, krásná a přející Klára a její ošklivá, zlá, ale hluboce nešťastná sestra Viktorie. Mimořádnou a trvalou přízeň diváků, potvrzenou pravidelnými vítězstvími v řadě různých anket, jí však zajistily umělecky velmi nevyrovnané lidové komedie, které ji odsoudily ke komickému stereotypu v rolích současných energických až potrhlých žen, mnohdy jako karikatur měšťáckosti a dryáčnictví, popřípadě vlezlé koketnosti. Křiklavější podobu těchto figur přinesly zejména komedie Petra Schulhoffa (Hodíme se k sobě, miláčku…?, 1974; Zítra to roztočíme, drahoušku…!, 1976; „Já to tedy beru, šéfe…!“, 1977; Co je doma to se počítá, pánové…, 1980), Václava Vorlíčka (Bouřlivé víno, 1976; Což takhle dát si špenát, 1977; Zralé víno, 1981), O. Lipského („Marečku, podejte mi pero!“ (1976) a Jaromila Jireše (Talíře nad Velkým Malíkovem, 1977). Dokonale zvládla také subtilnější a zjemnělou komickou intonaci a masku bez vypjatých grimas, jak výmluvně dokládají postavy dobrosrdečně přísné tety Apoleny v dobrodružném snímku pro děti Věry Plívové-Šimkové Páni kluci (1975), chápavé film. režisérky Bonžůrky v dalším dětském filmu Plívové-Šimkové Jak se točí Rozmarýny (1977), matky Novákové v Míkově komedii podle div. hry Blanky Jiráskové Ten svetr si nesvlíkej! (1980) a těhotné nádražačky Viery v tragikomedii Dušana Hanáka Ja milujem, ty miluješ (1980). Několikaletou absenci na plátně si vynahradila intenzivnějším sepětím s jevištěm, aby se pak v 90. letech znovu zaskvěla v české kinematografii zásluhou mladší generace režisérů, pod jejichž vedením dospěla k jímavě tragikomickým a melancholockým kreacím v postavách stárnoucích žen, do nichž vložila prožitou ženskou zkušenost svého věku. Po menší úloze maminky hlavního hrdiny (F. Topol) v Tycově symbolickém snímku Žiletky (1993) se stala protagonistkou poslední povídky Cesta z triptychu Romana Vávry Co chytneš v žitě (1998), kde její bizarní postava opožděné nevěsty Jindřišky, která se i s unaveným manželem (K. Brožek) statečně vydává na zvláštní svatební cestu, byla odměněna Českým lvem (1998). Mimořádné tvůrčí souznění nalezla s režisérkou Alice Nellis, která ji obsadila do svých dvou filmů o peripetiích obyčejné rodiny. V hořké komedi Ene bene (2000) ztělesnila uskrovnělou učitelku Helenu Zachovou, která se jako zmožená manželka nemocného gymnaziálního profesora (L. Suchařípa) horlivě angažuje v komunálních volbách na maloměstě. Obdobnými vlastnostmi a rysy se vyznačuje puntičkářsky starostlivá a nedávno ovdovělá matka Milada, jejíž letitý konfliktní vztah ke dvěma dospělým dcerám (S. Remundová a T. Remundová) nabere nečekané obrátky během společné cesty na Slovensko za účelem uložení urny s popelem zemřelého manžela, v psychologické road movie Výlet (2002). Její výkon byl opět oceněn Českým lvem v kategorii hlavní ženské role (2002). Menší úkoly jí přinesly role depresemi trpící matky titulního hrdiny Václava Hrubeše (J. Budař) v Morávkově tragikomedii Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště (2005), bylinkářky Apoleny ve Vávrově pohádce Čert ví proč (2003), matky podváděné manželky (T. Vilhelmová) sympatického gynekologa (M. Malátný) v situační komedii debutujícího Martina Dolenského Chyťte doktora (2007) a staré účetní reklamní agentury Karličky v Kotíkově satirické komedii Vy nám taky, šéfe! (2008). Kromě více než půlstovky filmů přispělo k její nesmírné popularitě účinkování na tv. obrazovce, zvláště v seriálech Eliška a její rod (1966), Píseň pro Rudolfa III. (1967–68), Sňatky z rozumu (1968), Nemocnice na kraji města (1978, 1981, 2003), Arabela (1980), Dobrá Voda (1982), Létající Čestmír (1983), Bambinot (1984), Arabela se vrací (1990 až 1993) a Cukrárna (2009). Nepřeberné množství rolí vytvořila rovněž v pohádkách (O Terezce a paní Madam, 1976; To se ti povedlo, Julie, 1982; O princezně, která ráčkovala, 1986; O princezně na klíček, 1986; Omyl děda Vševěda, 1995; Dům U Zlatého úsvitu, 2009), inscenacích a filmech (Neviditelný, 1965; Lucerna, 1967; Hrozné děti, 1969; Kam slunce nechodí, 1971; Ikarův pád, 1977; Dívka světových parametrů, 1979; Začalo to karafiátem, 1981; Cesta do Rokycan, 1981; Jestli jednou odejdu, 1985; Přepadení, 1999; Na psí knížku, 2002; a Maryška, 2003); Setkání v Praze, s vraždou, 2008). O zhodnocení její film. tvorby se pokusil Václav Merhaut v drobnější monografii Iva Janžurová (1987) a Pavel Trojan shrnul její životní a uměleckou dráhu v kompilační knize Iva Janžurová (1998). Vzpomínkový bilanční medailon s ní natočila Alena Činčerová pro cyklus ČT Neobyčejné příběhy (2010).

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!