V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

HRUŠÍNSKÝ, Rudolf

Rudolf HRUŠÍNSKÝ vl. jm. Rudolf Böhm (* 17. 10. 1920 Nový Etynk, nyní Nová Včelnice, okres Pelhřimov, † 13. 4. 1994 Praha)herec a režisér; syn herce R. Hrušínský nejst. a otec R. Hrušínského ml. J. Hrušínského, dědeček R. Hrušínského nejml. Pocházel ze starého a velmi rozvětveného div. rodu Červíčků-Budínských a oba jeho rodiče byli herci. Odmalička se pohyboval na jevišti a v jeho zákulisí, kde si osvojil základy herectví a zákonitosti kočovných společností. Gymnaziální studium opustil na konci tercie, a když neuspěl u zkoušek na konzervatoř, vstoupil jako patnáctiletý do prvního angažmá v pražské Uranii a zároveň spolupracoval s Pražským dětským divadlem M. Mellanové a Trnkovým dřevěným divadlem v Rokoku. Roku 1936 se stal žákem Herecké školy E. F. Buriana, který ho záhy přijal za řádného člena svého avantgardního souboru D 38 (1937–1939), v jehož inscenacích (Škola základ života, Leonce a Lena, Věra Lukášová) poznal moderní styl a metody div. práce. Za okupace hrál v Akropolisu (1939), Městském divadle na Královských Vinohradech (1939–43) a holešovické Uranii (1943–45). Po osvobození se vrátil na vinohradskou scénu (1945–50), aby pak na další desetiletí zakotvil v Městských divadlech pražských (1950–60), kde kromě herecké práce (Tartuffe, Ivanov) začal i režírovat (Gazdina roba, Obchodník s deštěm). Od roku 1960 patřil k dlouholetým oporám činohry Národního divadla (Křišťálová noc, Jeppe z vršku, Novokřtěnci, Othello, Nebožtík Nasredin, Bílá nemoc, Kočka na rozpálené plechové střeše, Jindřich IV., Jak se vám líbí), kde nalezl tvůrčí souznění především s režiséry O. Krejčou, Jaromírem Pleskotem, Alfrédem Radokem a M. Macháčkem. Svou hereckou dráhu začínal jako představitel citlivého a citového chlapectví a mládí, později dospěl k civilnímu projevu, vyznačujícímu se úsporností gest a mimiky, ale opírajícímu se o dokonale ovládaný hlas, schopný naznačit sebemenší citové či rozumové hnutí a využívající napětí mezi hercovou robustní fyziognomií a klidným, nepatetickým způsobem vyjadřování. Postupně se dopracoval k vnějškově oprostěnému osobnostnímu typu, který se promítal do všech jeho postav. Vedle jeviště mu druhou platformu pro herecký vývoj skýtal už od raného mládí film, který vymezil zpočátku jeho postavy jinochů do trojice základních okruhů: vedle přemýšlivých studentů, potýkajících se s existenčními starostmi (Studujeme za školou, 1939; Humoreska, 1939; Cesta do hlubin študákovy duše, 1939; Barbora Hlavsová, 1942), to byly postavy nešťastně zamilovaných mladíků (Noční motýl, 1941) a hlavně bezcharakterní, živočišně bezcitní hoši, pociťující zvrácené potěšení ze svého chování (Turbina, 1941; Mlhy na blatech, 1943; Neviděli jste Bobíka?, 1944; Předtucha, 1947). Ve film. verzi dramatu Věra Lukášová (1939), jenž podle románu Boženy Benešové Don Pablo, Don Pedro a Věra Lukášová zdramatizoval pro jeviště E. F. Burian, si pod Burianovým režijním vedením zopakoval svou div. úlohu klackovitého Jarky Kohouta, který hrubostí zastírá svůj cit. Spolupracoval s různými režiséry, z nichž ho patrně nejvíc usměrnili Otakar Vávra, František Čáp a M. Frič. Na sklonku okupace se dvakrát nepříliš úspěšně pokusil o filmovou režii v secesní romanci Jarní píseň (1944) a v autorské parodii na kovbojky Pancho se žení (1946), kde si pro sebe ponechal titulní roli. V prvních letech znárodněné kinematografie se vyrovnával ještě s postavami lehkovážných hejsků a činorodých synů (Ves v pohraničí, 1948; Rodinné trampoty oficiála Tříšky, 1949), od kterých se poněkud liší komická úloha dobrosrdečného a distingovaného Spytihněva, jednoho z bratrské dvojice sympatických nápadníků, kteří se kdysi v dětství rozkmotřili při hře v kuličky a od té doby spolu komunikují pouze ve třetí osobě, v Grussově adaptaci Poláčkova humoristického románu Hostinec „U kamenného stolu“ (1948). V 50. letech je mu souzeno vystupovat jen v drobných a vedlejších figurkách, navíc většinou ploše záporných. Zpravidla se jednalo o přisluhovače třídních nepřátel poražené, ale stále intrikující buržoazie, o záškodníky (Únos, 1952), diverzanty (Přicházejí z tmy, 1953), naducané, vnějškově uhlazené, ale přitom zhýralé padouchy všeho druhů: drobný šmelinář a řidič nákladních vozů Kalčík v Cikánově detektivce Na konci města (1954), purkmistrův syn v prvních dvou dílech Vávrovy husitské trilogie Jan Hus (1954) a Jan Žižka (1955), parazitický světoběžník Pantaleon Vocílka ve Steklého zfilmované pohádkové hře J. K. Tyla Strakonický dudák (1955), opilecký primitiv Mlčoch v Helgeho psychologickém dramatu Škola otců (1957), bohatý a úskočný sládek Pandrhola v drdovské pohádce M. Friče Dařbuján a Pandrhola (1959) a kolaborant Alois Zajíček v okupačním dramatu Vyšší princip (1960). Stereotyp negativních figur narušil až úlohou napraveného amnestovaného sňatkového podvodníka Aloise Pohanky v Sequensově dobrodružném snímku Větrná hora (1955), a zejména karikaturně pojatou titulní rolí bodrého lidového mudrlanta Josefa Švejka ve Steklého film. přepisu Haškova románu Dobrý voják Švejk (1956) a jeho pokračování Poslušně hlásím (1957). Ve stejných intencích a stejnými hereckými prostředky uchopil později úlohu Strašlipky, člověka, který údajně Haškovi posloužil jako inspirativní předloha ke Švejkovi, v koprodukční životopisné komedii Jurije Ozerova Velká cesta (1963). Následovalo několik politicky útočných komedií (Hrdina má strach, 1965; Bílá paní, 1965), kde osvědčil smysl pro vtipné, snad až cynické glosování, které naplno rozvinul v postavách úředníčků v černých komediálních hříčkách Jiřího Weisse Vražda po našem (1966) a Jaroslava Balíka Jak se krade milión (1967). Jiným překvapením se ukázala být série kriminálních filmů Petra Schulhoffa (Strach, 1963; Vrah skrývá svou tvář, 1966; Po stopách krve, 1969; Diagnóza smrti, 1979), jimž dominoval jako maigretovsky laděný major Kalaš, vyšetřující závažné delikty. Největší uznání mu však získaly postupně vycizelované psychologické studie rozporných, vnitřně komplikovaných lidí, zoufale hledajících porozumění a teplo domova (Naděje, 1963; Pět hříšníků, 1964). Z této báze vyrůstají jeho vrcholné kreace rozšířené o společensko-politický rozměr v precizních portrétech lidí uprostřed historických kataklizmat, aniž je nakonec rozhodující, zda hrdě vzdorují či naopak z přesvědčení se podřizují nejzrůdnějším idejím: duševně zvrácený zaměstnanec krematoria Karel Kopfrkingl v Herzově groteskním dramatu podle románu Ladislava Fukse Spalovač mrtvol (1968) a rytíř Václav Rynda z Loučky v historickém podobenství z doby pobělohorské H. Bočana Čest a sláva (1968). Vedle těchto velkých dramatických až tragických postav se stejně úspěšně objevoval v klíčových charakterních postavách rázu spíše komediálního, kterými ho obdaroval zejména J. Menzel ve svých přepisech známých literárních děl: proutnický lázeňský mistr Antonín Důra ve vančurovské romanci Rozmarné léto (1967) a důvěrník ROH z kladenských oceláren v hrabalovské smutné komedii Skřivánci na niti (1969). Na přelomu 60. a 70. let, kdy jeho umělecká dráha kulminovala, nastupující normalizační režim mu kvůli jeho občanským postojům znemožnil na sedm let činnost ve filmu a televizi, ale i v divadle dostával minimum příležitostí. Opětovnou cestu na film. plátno mu otevřela ústřední postava stárnoucího lékaře Meluzina, pro něhož odchod z města na venkov znamená novou životní zkoušku, ve Vláčilově dramatu Dým bramborové natě (1976) na motivy románu Bohumila Říhy Doktor Meluzin. Hlubokou lidskostí, rozšafnou životní moudrostí a vitalitou i dojemným bláznovstvím se vyznačovaly činorodé postavy rázovitých figurek pábitelských lidumilů a glosátorů, jimiž umocnil vyznění řady oblíbených komedií, které natočili J. Menzel, O. LipskéhoK. Kachyňa většinou podle známých literárních předloh i původních námětů: svérázný policejní komisař Ledvina (Adéla ještě nevečeřela, 1977), podnikavý organizátor velké směny bytů advokát Radosta (Kulový blesk, 1978), kouzelník a kinematografista Pasparte (Báječní muži s klikou, 1978), potrhlý vynálezce Orfánik (Tajemství hradu v Karpatech, 1981), rebelantský bacilonosič Prepsl (Pozor, vizita!, 1981), moudrý lékař Gruntorád, jenž má slabost pro krásnou manželku majitele pivovaru (Postřižiny, 1981), venkovský lékař Skružný, který se rád kochá krajinou (Vesničko má středisková, 1985), válečný vysloužilec Pankrác (Tři veteráni, 1983), nerudný děda Franc uzurpovaný dvěma ukřičenými ženskými (Slavnosti sněženek, 1983), převozník a vášnivý rybář Prošek (Smrt krásných srnců, 1986), politicky vlivný velkostatkář Jakub Lhota (Konec starých časů, 1989). Sugestivní portrét člověka zneužívajícího svou pozici k manipulaci a ovládání druhých vystihl v postavě hlavního ošetřovatele Masáka v hořké komedii D. Kleina z prostředí protialkoholní léčebny Dobří holubi se vracejí (1988). S diváky v kinech se rozloučil úlohou ředitele periferní poválečné školy v laskavé retrokomedii J. Svěráka Obecná škola (1991). K téměř sto dvaceti film. rolím přidal ještě mimořádně rozsáhlou a hodnotnou galerii tv. postav, např. v inscenacích a filmech Waterloo (1967), Spravedlnost pro Selvina (1968), Pasiáns (1969), Bellevue (1969), Podezření (1970), Lítost (1970), Julián odpadlík (1970), Zlatí úhoři (1979), Jasnovidec (1980), Povídka malostranská (1980), Švédská zápalka (1982), Smrt krále Václava IV. (1983), Jubileum (1985), Zikmund, řečený šelma ryšavá (1986), Noc rozhodnutí (1993). Významná byla i jeho práce v dabingu a recitátorské umění. Mravní autorita i popularita, jaké se obecně těšil, byla veřejností oceněna po listopadu 1989, kdy byl za Občanské fórum zvolen poslancem Federálního shromáždění Československé republiky (1990–92). S Janem Kolářem připravil knihu rozhovorů Muž, který trvá na svém (1992), svou životní a uměleckou dráhu a historii svých div. předků publikoval s Marií Valtrovou v knize Kronika rodu Hrušínských (1994). Zpověď jeho manželky přinesla kniha Eva Hrušínská vzpomíná… (1998) a Miroslava Besserová doplnila jeho obraz knihou Soukromý život Rudolfa Hrušínského (2003). Vedle titulů Zasloužilý umělec (1965) a Národní umělec (1988) byl laureátem Státní ceny (1966). Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (1993).

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!