V nakladatelství LIBRI právě vychází: Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,Tajný život afghánských dívek,

HÖGER, Karel

Karel HÖGER (* 17. 6. 1909 Brno-Královo Pole, † 4. 5. 1977 Praha)  – herec; manžel herečky Z. Procházkové. Narodil se jako nejmladší, třinácté dítě v rodině topiče z cihelny o tři dny dříve, než se oficiálně uvádí (chybný zápis vznikl kvůli zmatkům na faře, jak se vyjádřila jeho maminka). Od dětství hrál ochotnické divadlo, jemuž se věnoval i během studia na Učitelském ústavu v Brně a následné pedagogické praxi na obecných školách v Lomnici u Tišnova, Strhařích, Deblině a v Brně-Židenicích (1928–30). Mezitím si prohloubil herecké vzdělání v dramatickém oddělení brněnské Státní konzervatoře, po jejímž absolvování (1932) nastoupil do prvního angažmá v Zemském divadle v Brně, kde během osmi sezon nastudoval sto dvacet různorodých rolí. Roku 1940 se stal členem činohry Národního divadla v Praze, kde jeho umělecký růst zásadně ovlivnila spolupráce s režiséry Jiřím Frejkou (Gygův prsten) a K. Dostalem (Princ Bedřich Homburský). Jako představitel psychologicky složitých charakterních rolí uplatňoval schopnost jemného a detailního vystižení vnitřního světa ztvárňovaných postav. Jeho charakterizační umění se rozvinulo ve 30. a 40. letech v rolích nekonvenčních milovníků, hraných s civilním, nepatetickým nadhledem, a vyvrcholilo koncem 50. let a začátkem 60. let pronikavými studiemi soudobých hrdinů, především intelektuálů, které vytvářel se smyslem pro sebeironii a tragikomičnost. Pracoval vytříbenou hereckou technikou, úspornými vnějšími prostředky a osobitě plastickým slovním projevem. Impozantní jevištní výkony předvedl např. v úlohách Jana Husa z Tylovy stejnojmenné hry, redaktora Moráka ze Srpnové neděle, Cyrana ze Cyrana z Bergeracu, Nicka Deneryho z Podzimní zahrady, Willyho Lomana ze Smrti obchodního cestujícího, spisovatele Struny z Hrubínovy Křišťálové noci a polního kazatele z Matky Kuráže. V roce 1973 hostoval na jevišti Činoherního klubu jako Serebrjakov v Kačerově inscenaci Strýčka Váňi. S filmem přišel do aktivního styku ještě jako člen brněnské scény, kdy jej občas pozvalo Baťovo zlínské studio k účinkování v reklamních filmech. Ještě na sklonku brněnské éry ho angažovala společnost Lucernafilm ke ztvárnění hlavní mužské postavy mladého zádumčivého hudebníka Záviše Herolda v melodramatu G. Hašlera Za tichých nocí (1940). S příchodem do Prahy se ho naplno zmocnil film, který dokázal dobře využít jeho inteligentního zjevu, vymykajícího se tehdejším normám mužské krásy, ale po všech stránkách zajímavého a nevšedního, pro role salonních milovníků, příslušníků vyšší společenské vrstvy, lidí akademicky vzdělaných nebo umělců s mimořádnou dávkou hlubokého lidského citu, i když někdy krytého řadou rysů méně sympatických nebo zcela negativních. Tato zvláštní povahová rozpolcenost zůstala později zachována i jeho největším postavám charakterním. Do konce okupace hrál v necelé desítce filmů, v nichž měl za partnerky L. Baarovou (Paličova dcera, 1941), V. Matulovou (Turbina, 1941; Modrý závoj, 1941), N. GollovouM. Glázrovou (Okouzlená, 1942; Gabriela, 1941; Tanečnice, 1943) a D. Frýbortovou (Čtrnáctý u stolu, 1943). V zestátněném filmu doznalo jeho herectví zcela nových dimenzí. Obor milenecký postupně nahradil oborem charakterním. Mezi postavou hrdinskou a milovnickou se ještě pohyboval jeho chemik inženýr Prokop z Vávrovy film. adaptace Čapkova románu Krakatit (1948). Poštovní úředník Valta z režijní prvotiny Bořivoje Zemana Mrtvý mezi živými (1946) však již předznamenal jeho portréty vnitřně rozkolísaných intelektuálů, jejichž rozporuplné charaktery vykreslil střízlivě, klidně a přesně, nezřídka s jakýmsi mírně ironickým nadhledem: zbabělý inženýr Otakar Racek ve Weissově okupačním dramatu Hra o život (1956), zklamaný učitel Jindřich Pelikán v Helgeho psychologickém dramatu Škola otců (1957), gardista a továrník Antonín Trnec ve Vávrově adaptaci Řezáčova románu Nástup (1952), právník František Brych ve Vávrově politickém dramatu podle stejnojmenného románu Jana Otčenáška Občan Brych (1958), důlní inženýr Alexandr Štěrba v Krškově psychologickém dramatu Zde jsou lvi (1958), vedoucí nakladatelství Jiří Štefl v Hubáčkově psychologickém dramatu Ošklivá slečna (1959) a knihovník Jan ve Vávrově zfilmované novele Františka Hrubína Zlatá reneta (1965). Jen výjimečně se setkával s postavami ryze kladnými, jakými byli např. jeho kriminalisté v detektivkách V. Čecha 105% alibi (1959), Kde alibi nestačí (1961), Alibi na vodě (1965) a Sedmého dne večer (1974). Znamenitě si rozuměl s postavami morálně narušených intelektuálů, mezi nimiž se obzvlášť vyjímá slaboššský redaktor a bývalý básník Alfréd Morák z Vávrovy film. verze Hrubínovy hry Srpnová neděle (1960), kterého si do filmu přinesl ze scény Národního divadla. Často vytvářel autentické historické postavy: kníže Václav v nedokončeném historickém dramatu Františka Čápa Kníže Václav (1942), král Václav IV. v prvních dvou dílech Vávrovy husitské trilogie Jan Hus (1954) a Jan Žižka (1955), profesor Jan Ignác Hanuš ve Vávrově životopisném dramatu o Boženě Němcové Horoucí srdce (1962), kardinál Henry Beaufort z Winchesteru v Daňkově husitské baladě Spanilá jízda (1963), Arnošt z Pardubic v muzikálu Z. Podskalského Noc na Karlštejně (1973). Největšího úspěchu v této oblasti dosáhl v životopisných filmech Václava Kršky, v nichž zpodobnil zejména velikány české národní kultury, malíře Mikoláše Alše (Mikoláš Aleš, 1951) a skladatele Bedřicha Smetanu (Z mého života, 1955). Velkou, psychologicky složitou postavu českého lékaře Josefa Heřmana, který se má stát vykonavatelem trestu na Adolfu Hitlerovi (Fritz Diez) za jeho válečné zločiny, vytvořil v Brynychově psychologickém dramatu Já, spravedlnost (1967). V 70. letech však již filmaři nenašli pro něho role adekvátní jeho hereckému umění, které jen rozmělňovali v umělecky pochybných a nepřesvědčivých filmech (Lekce, 1971; Pokus o vraždu, 1973; Hřiště, 1975). Naposledy ho viděli film. diváci spolu s D. Medřickou v povídce Láska, kterou natočil debutující režisér Milan Muchna pro povídkový film Profesoři za školou (1975). Ve zralém věku rozšířil svůj herecký záběr o tv. obrazovku, kde účinkoval v mnoha inscenacích (Vražda v divadle pantomimy, 1966, Smrt počestné paní, 1969; Padesáté narozeniny, 1971; Lidé na křižovatce, 1971; Romeo a Julie na konci listopadu, 1972; Půlpenny, 1974; Vlčí halíř, 1975; Lístek do památníku, 1976; Strom vědění dobrého, 1976) a seriálech (F. L. Věk, 1971; Byl jednou jeden dům, 1974). Cit pro slovo, melodii a rytmus češtiny ho přivedl k uměleckému přednesu a četbě v rozhlase, Lyře Pragensis a ve Viole (Příhody lišky Bystroušky, Klapzubova jedenáctka). Namluvil též komentáře k řadě dětských filmů a tv. pořadů (Povídání o pejskovi a kočičce, Dášeňka, Kocour Mikeš, O loupežníku Rumcajsovi). Významná byla jeho pedagogická činnost na DAMU (1950–52, 1959–63) a FAMU (1951–71). Často přispíval svými úvahami do tisku a připravoval herecké paměti, které však vyšly až po jeho smrti pod názvem Z hercova zápisníku (1979, 1983, 2009). Z jeho pozůstalosti, dobových dokumentů a vzpomínek současníků vznikla kniha Faustovské srdce Karla Högera (1994). Jmenován Zasloužilým umělcem (1958) a Národním umělcem (1964).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!