V nakladatelství LIBRI právě vychází: Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,Tajný život afghánských dívek,

HANZLÍK, Jaromír

Jaromír HANZLÍK (* 16. 2. 1948 Český Těšín)  – herec; syn herce F. Hanzlíka. Ještě než odmaturoval na malostranském gymnáziu v Hellichově ulici (1966), v jehož proslulém div. kroužku působil, měl na svém hereckém kontě už několik profesionálních zkušeností s filmem. Zcela poprvé stanul před kamerou jako třináctiletý, když při návštěvě své maminky v televizi, kde dělala asistentku režie, byl obsazen do role zlého pionýra v tv. filmu Taková loď. Zde si ho povšiml režisér Zdenek Sirový, který mu ve své psychologické studii Finský nůž (1965) otevřel cestu do film. ateliérů rolí vystrašeného Honzy, mladšího z ústřední dvojice jinochů na útěku pro údajné zabití. Citlivými portréty bezelstných dospívajících chlapců s odlišným sociálním zázemím, jejichž hledání citových vazeb často provázejí těžké rány osudu a tragické okolnosti, zaujal v dalších stěžejních filmech poloviny 60. let, pod nimiž jsou podepsáni režiséři všech generací. V Mášově psychologickém snímku Bloudění (1966) nenalézá jeho zamlklý Michal společnou rovinu komunikace s rodiči. Mlčenlivostí se vyznačuje také jeho zoufalý nacistický vojáček, který při útěku domů na sklonku války přinutí mladou venkovskou vdovu (I. Janžurová), aby ho převezla se zraněným druhem (L. Munzar) k hranicím, ve válečné baladě K. Kachyni Kočár do Vídně (1966). S návaly dosud nepoznaných emocí se nesnadno vyrovnává student Vojta, nesměle zamilovaný do dívky od kolotoče (Z. Cigánová), ve Vávrově poetické adaptaci Hrubínovy básně Romance pro křídlovku (1966). Mezitím se Hanzlík přihlásil na DAMU, ale nakonec dal přednost angažmá v Divadle na Vinohradech (1966–93), na jehož scéně postupně vyzrál z představitelů vitálních, lidsky nezkušených a odzbrojivě autentických mladíků v hereckou osobnost, schopnou vystihnout povahovou rozmanitost mužských typů středního věku v komediální i tragické poloze, v hrách ze současnosti i v dílech klasických (Grandlehárna, Loupežník, Car Fjodor, Hamlet, Revizor, Zločin a trest, Cyrano z Bergeraku, Oidipus). S rostoucím renomé na jevišti se upevňovala také jeho popularita u film. a tv. diváků. Objevoval se v uniformách vojáků (Každý mladý muž, 1965; Žert, 1968; Půlnoční kolona, 1972; Dva muži hlásí příchod, 1975) a příslušníků bezpečnosti (Naše bláznivá rodina, 1968; Nejlepší ženská mého života, 1968). V Novákově okupačním dramatu z pražského květnového povstání Maratón (1968) ztvárnil mladého chlapce Rudu, který uprchl z pankrácké věznice a našel dočasný úkryt u mladé služky (J. Brejchová). V Machově detektivce Na kolejích čeká vrah (1970) vytvořili s J. Sovákem ústřední dvojici kriminalistů vyšetřujících záhadnou loupež. Jeho herecké začátky se nesly ve znamení vážných, psychologicky založených filmů, ke komediálním příležitostem se propracovával pozvolna. I když účinkoval v řadě veseloher, nikdy se nestal jednoznačně komediálním typem. Teprve nekonformně pojatá postava mladičkého kralevice, budoucího císaře Karla IV., ve Steklého historické komedii Slasti Otce vlasti (1969), u něho odhalila zřetelné komediální rysy. Zde měl poprvé za partnerku D. Kolářovou, s níž na dlouhou dobu vytvořil ideální hereckou dvojici, která si získala velkou popularitu zejména prostřednictvím filmu a televize (seriál Taková normální rodinka, 1971; Podnájemníci, 1976; Otec nebo bratr, 1978; Dopis psaný španělsky, 1980). Po jejím boku hrál královského šenka Peška v muzikálové komedii Z. Podskalského Noc na Karlštejně (1973) a sympatického frajírka a vesnického traktoristu Honzu v Novákově komedii Léto s kovbojem (1976). Stejný typ dobráckého mládence, naivního a váhavého, ale o to ráznějšího, když o něco jde, nabídla titulní postava mladého právníka Jindřicha Mráčka ve Vorlíčkově komedii Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974). Nepříliš přesvědčivě vyzněli jeho dramaticky strukturovaní hrdinové, ať se jednalo o bezprizorného výrostka Bogana v povídce Chebský fenik z Jirešova filmu Lidé z metra (1974), odbojáře Vaška v Novákově okupačním dramatu Poslední ples na rožnovské plovárně (1974), námořníka Rudlu ve Fukově dramatu ze sklonku 2. světové války Mys Dobré naděje (1975) či o družstevníka Petra Tůmu v psychologickém snímku H. Bočana Tvář za sklem (1979). Během 80. let, kdy rapidně poklesl zájem filmařů o jeho herecké služby, navázal úspěšnou spolupráci s J. Menzelem,v jehož poetických komediích podle známých literárních předloh ztělesnil svérázné, podivínské a tragikomické figurky: hlučný a vypravěčstvím posedlý strýc Pepin v přepisu Hrabalovy povídkové knihy Postřižiny (1980), nadšený sběratel všeho zbytečného Leli v adaptaci Hrabalových příběhů kerských osadníků Slavnosti sněženek (1983) a suchopárný zámecký knihovník Bernard Spera ve zfilmovaném románu Vladislava Vančury Konec starých časů (1989). Poslední pravidelnější návraty na film. plátno absolvoval převážně v dobových historických kostýmech, např. jako kaplan ve Vávrově adaptaci Hrubínovy div. hry Oldřich a Božena (1984), žoldnéř Zajíc v Sequensově hudební verzi hry Oldřicha Daňka Dva na koni, jeden na oslu (1986), stranický funkcionář Jaroslav Mrázek, oběť komunistických procesů 50. let, ve Svobodově politickém dramatu Jen o rodinných záležitostech (1990), král Ctirad v Zelenkově pohádkové komedii Nesmrtelná teta (1993) a stárnoucí quijotovský rytíř Kornelius v pohádce V. Drhy O perlové panně (1997). V kinech se znovu připomněl dvěma portréty odlišné velikosti a charakteru. Zatímco v psychologickém dramatu Pokoj v duši (2009) slov. režiséra Vladimíra Balka se jednalo o malou roli přednosty venkovské železniční stanice Smejkala, v satirické komedii Muži v říji (2009) mu připadla velká úloha vesnického podnikatele Jardy Hanáka, který s dalšími místními činiteli organizuje mistrovství Evropy ve vábení jelenů. Masové popularity ovšem dosáhl díky televizi jako oblíbený protagonista mnoha inscenací a filmů (První velký případ, 1963; Dobrodružství Huckleberryho Finna, 1966; …ani kapka vojenské krve, 1968; Aurelián, 1969; Mordova rokle, 1970; Zločin na Zlenicích hradě, 1971; Hostinec U létavého draka, 1971; Otcové a děti, 1972; Slečna ze spořutelny, 1973; Bertillon 166, 1974; Já zůstanu věrný, 1977; Ikarův pád, 1977; Polská krev, 1978; Zločin na poště, 1980; Spor dramaturga Stroupežnického, 1982; Čtverec mizení, 1982; Tažní ptáci, 1983; Případ Platfus, 1985; Žena z Korinta, 1986; Hrdina, 1986; Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo, 1987; Viktor Veliký, 1987; Pilát Pontský, onoho dne, 1991; Uzavřený pavilón, 1991; Nikdy nekončí, 1993; Jeden den velkokněžný, 1994; Polední žár, 1997; Svědek, 2002; Talár a ptačí zob, 2003; Nepolepšitelný, 2009; Smyčka, 2009), pohádek (Učedník kouzelníka Čáryfuka, 1969; Dvě Cecilky, 1969; O princi Janovi a princezně Marfušce, 1974; Zlatá přadlena, 1975; O Terezce a paní Madam, 1976) a seriálů (Záhada hlavolamu, 1969; Byl jednou jeden dům, 1974; Žena za pultem, 1977; Ve znamení Merkura, 1978; Nemocnice na kraji města, 1978, 1981; Plechová kavalérie, 1979; Dnes v jednom domě, 1980; Lucie postrach ulice, 1980; Dynastie Nováků, 1982; Dobrá Voda, 1982; Doktor z vejminku, 1982; Sanitka, 1984; My všichni školou povinní, 1984; Synové a dcery Jakuba skláře, 1985; Cirkus Humberto, 1988; Hříchy pro pátera Knoxe, 1992; Nemocnice na kraji města po dvaceti letech, 2003; Pojišťovna štěstí, 2004, 2006, 2008; Rodinka, 2010). Ačkoliv roku 1993, kdy odešel z divadla, ohlásil ukončení herecké kariéry, rozhodnutí již několikrát porušil. Roku 1997 převzal po Z. Svěrákovi moderování tv. vzpomínkového pořadu Úsměvy českého filmu, z něhož připravil čtyři svazky knih Album úsměvů. Roku 1988 byl jmenován Zasloužilým umělcem. Analýzu jeho film. tvorby přinesl Jan Jaroš v knize Jaromír Hanzlík (1988).
Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!