ADAMÍRA, Jiří
Jiří ADAMÍRA (* 2. 4. 1926 Dobrovice, okres Mladá Boleslav, † 14. 8. 1993 Praha)
–
herec; bývalý manžel herečky Ljuby Benešové (* 1926) a posléze životní partner herečky
H. Maciuchové. Nedostudoval vršovické gymnázium a z nouze přešel elktrotechnickou průmyslovku na Smíchově, kde se začal věnoval divadlu. Po osvobození hrál krátce v Divadle mladých pionýrů Václava Vaňátka v Praze. Další hereckou průpravu absolvoval v Divadle pracujících ve Zlíně (1946–50) a Státním divadle v Ostravě (1952–60), než natrvalo zakotvil v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého v Praze (1962–90), na jehož scéně vytvořil desítky dramatických charakterů intelektuální povahy, ale i komediální postavy v klasickém i moderním repertoáru (
Richard III.,
Hamlet,
Othello,
Strýček Váňa,
Racek,
Pygmalion,
Maryša,
Sladké ptáče mládí,
Bratři Karamazovi,
Lunin). Poslední tři roky života byl členem činohry Národního divadla (
Strýček Váňa,
Sbohem, Sokrate). Na jevišti i před kamerou představoval nezaměnitelný typ aristokrata a moderního intelektuála, jenž s noblesou, hořkostí, skepsí a ironií komentuje úpadek doby, mravů a citů. Do kinematografie vstoupil počátkem 50. let dvěma rolemi „podvratných“ mladíků, kteří svým samolibým chováním a záludným jednáním narušují budovatelský optimismus členů mládežnického kolektivu: letecký konstruktér a pilot Ruda Kolář v Dubově sportovním snímku
Vítězná křídla (1950) a záškodnický Ruda v legendární Vlčkově hudební agitce
Zítra se bude tančit všude (1952). Po více než desetileté odmlce se k filmování vrátil postavou advokáta Karla Veselého v Brynychově okupačním dramatu
A pátý jezdec je Strach (1964). Mezi dalšími třiceti film. postavami převažují role uhlazených elegánů s různými tituly (
Podezření, 1972;
Nevěsta k zulíbání, 1980;
Poslední vlak, 1982;
Poločas štěstí, 1984), lékařů (
Souhvězdí Panny, 1965;
Směšný pán, 1969;
Příběh lásky a cti, 1977), rozkolísaných a pochybujících intelektuálů (
Stíhán a podezřelý, 1978), kriminalistů (
Dům ztracených duší, 1967;
Jeden z nich je vrah, 1970) i zločinců (
Hra bez pravidel, 1966;
Svědectví mrtvých očí, 1971). S noblesou se zhostil rovněž historických postav (
Putování Jana Amose, 1983;
Komediant, 1984;
Oldřich a Božena, 1984;
Veronika, 1985;
Lev s bílou hřívou, 1986), z nichž vyniká rakouský plukovník státní bezpečnosti v životopisném dramatu
Božská Ema (1979) a univerzitní profesor Büchler v maďarském psychologickém snímku
Hra v oblacích/ Felhőjáték (1983). Mnoho zajímavých příležitostí mu nabídla také televize v desítkách inscenací, filmů a pohádek (
Případ Morrison, 1964;
Strach, 1965;
Ztroskotání lodi Kapermeulen, 1965;
Smrt a Blažená paní, 1965;
Ministerstvo strachu, 1966;
Waterloo, 1967;
Kardinál Zabarella, 1968;
Aurelián, 1969;
Radúz a Mahulena, 1971;
První radosti, 1971;
Kořist, 1979;
Dvacet tisíc mil pod mořem, 1980;
Čtverec mizení, 1982;
Diplomat, 1982;
Dotyk zla, 1986;
Španělé v Praze, 1987;
Lék pod kůži, 1988), ale i seriálů (
F. L. Věk, 1970–71;
Chalupáři, 1975;
30 případů majora Zemana, 1974–79;
Dnes v jednom domě, 1979;
Inženýrská odysea, 1980;
Bambinot, 1984). Diváckou popularitu mu přinesla zejména úloha měšťáckého bonvivána Patrokla Nerudného v okupačním seriálu
Byl jednou jeden dům (1974), a především postava vrchního kriminálního rady Korejse v kriminálním seriálu
Panoptikum Města pražského (1988). Za postavu Bedřicha Brenského v Moskalykově tv. adaptaci Lustigovy novely
Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou (1965) se stal laureátem státní ceny Klementa Gottwalda. Svůj podmanivě melodický hlas uplatnil v dabingu, a zejména v uměleckém přednesu (Lyra Pragensis, Viola). Významná byla jeho pedagogická činnost na DAMU.