V nakladatelství LIBRI právě vychází: Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,Tajný život afghánských dívek,

GLÁZROVÁ, Marie

Marie GLÁZROVÁ vl. jm. Glaserová (* 11. 7. 1911 Horní Suchá, okres Karviná, † 19. 2. 2000 Praha)  – herečka; manželka operního pěvce Eduarda Hakena (1910–1996). Vyrůstala ve Slezsku v rodině vesnického lékaře a nadšeného ochotníka. Záliba v recitaci ji po soukromném hereckém školení u Isy Grégrové přivedla ke studiu na pražské Státní konzervatoři, kterou úspěšně absolvovala (1931). Profesionálně začínala v Městském divadle v Plzni, odkud po jedné sezoně odešla natrvalo do Prahy, kde ji angažoval Jan Bor do Městského divadla na Královských Vinohradech (1932 až 1937). Od roku 1939 byla členkou činohry Národního divadla, které se stalo její domovskou scénou po celý herecký život až do odchodu do důchodu (1987). Jako herečka ušlechtilé krásy slovanských rysů, jako by stínem tajemství obestřené tváře, hlubokých tmavých očí, sytě melodického hlasu, ztepilé postavy a jemných gest a mimiky disponovala širokým výrazovým záběrem od lyrické něhy přes dramatickou a tragickou vznosnost. Na jevišti jí byly blízké jednak lyrické hrdinky (Markéta ve Faustovi, Mahulena v Radúzovi a Mahuleně), jednak mladé energické ženy, nepostrádající smysl pro humor (Kateřina ve Zkrocení zlé ženy, Kleopatra v Caesarovi a Kleopatře, Klásková v Lucerně), a zejména pak tragické a vášnivé charaktery psychologického i romantického repertoáru (Desdemona v Othellovi, Máša ve Třech sestrách). Snad nejslavnější její div. rolí však byla Mrštíkova Maryša, kterou vytvořila ve třech nastudováních (1943, 1945, 1956). Tyto tři linie postav rozvíjela také ve filmu, kde se poprvé představila v malé úloze dcery uzurpátorského profesora Kohouta (H. Haas) ve Fričově adaptaci div. komedie F. X. Svobody Poslední muž (1934). Mistrovskou studii citově nenaplněné ženy svedené k nevěře předvedla v postavě Anny Doušové, mladé manželky starého železničního hlídače (J. Průcha) v psychologickém dramatu J. Rovenského podle stejnojmenného románu Josefa Kopty Hlídač č. 47 (1937). Mezi dvěma muži, tělesně postiženým manželem (K. Beníško) a automobilovým závodníkem (M. Eliáš), stojí její Anna Hošková v Kubáskově a Vančurově dramatu Láska a lidé (1937). Ve 30. a 40. letech vynikla na plátně jako představitelka zemitých, vitálních až živočišných dívek a žen z lidu, zejména z venkovského prostředí: služka Rozára v Rovenského přepisu dramatu bratří Mrštíků Maryša (1935), Markytka ve Vančurově a film. adaptaci divadelní komedie Ladislava Stroupežnického Naši furianti (1937) V. Kubásek, Jenůfa v Cikánově film. verzi div. dramatu Gabriely Preissové Její pastorkyňa (1938), pekárenská dělnice Žofka Pečulíková ve Vávrově adaptaci románu Karla Matěje Čapka Choda Turbina (1941), chudá vorařova dcera Ančka Karasová ve zfilmovaném románu Jana Drdy Městečko na dlani (1942) V. Binovce a nejstarší dcera beskydského dřevaře Terezka v Čápově dramatu Děvčica z Beskyd (1944). Nad všemi však bezesporu ční její titulní hrdinka z Vávrovy historické fresky podle povídky Zikmunda Wintra Rozina sebranec (1945), klášterní schovanka Rozina, kterou okolnosti přinutí ke sňatku se starým a bohatým cechmistrem (F. Kreuzmann), ačkoliv její srdce náleží italskému skláři (L. Boháč). Osobní kouzlo a krásný melodický hlas ji předurčovaly též pro salonní postavy vznešených a romantických žen a elegantních dam, kterými ji uctil ve svých kostýmních filmech režisér František Čáp: oslnivá paní kněžna v převodu románu Boženy Němcové Babička (1940), herečka Helena Vargová v melodramatu Noční motýl (1941), slavná primabalerina Clo Satranová v melodramatu Tanečnice (1943). Po určitou dobu se musela smířit i s rolemi tichých, milujících dívek v nenáročných komediích a sentimentálních melodramatech (Stříbrná oblaka, 1938; Paní Morálka kráčí městem, 1939; Dvojí život, 1939; Ulice zpívá, 1939; Srdce v celofánu, 1939). Při nové tematické a žánrové profilaci zestátněné kinematografie po roce 1945 zůstalo její herecké umění poněkud stranou zájmu filmařů, kteří ji nanejvýš obsadili do menších rolí manželek a matek (Lavina, 1946; Po noci den, 1955; Vyšší princip, 1960; Hrdina má strach, 1965). Svým temperamentem a půvabem zaujala jako kurážná vdova Kubátová v pohádce Byl jednou jeden král… (1954). Jakýmsi nostalgickým ohlédnutím za velkými vášněmi mládí byla postava stárnoucí matky a majitelky cukrárny madam Lenory Roselliové v Krškově přepisu Turgeněvovy novely Jarní vody (1968) a Olga v Hanibalově snímku Hvězda (1969). Po úloze matky titulního hrdiny (J. Korn) v Zemanově pohádce Honza málem králem (1977) se s plátnem definitivně rozloučila účinkováním ve filmu Velká filmová loupež (1986), který po náhlém úmrtí režiséra O. Lipského dokončil Z. Podskalský. Neméně významnou oblastí její tvorby byla recitátorská činnost a spolupráce s rozhlasem, méně pak už byla vídat na obrazovce, byť je zachcena v jednom z našich prvních tv. filmů: Vojnarka (1953) (Jejich den, 1962; Ministerstvo strachu, 1966; Zločin lorda Savila, 1967; Cena zlata, 1972; Nejlepší žena mého života, 1977; Nebožtík si nepřál květy, 1985). Roku 1963 jmenována Zasloužilou umělkyní a Nadace Život umělce jí udělila cenu Senior Prix (1993).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!