V nakladatelství LIBRI právě vychází: Filipíny,Thatcherismus v českých zemích,Uruguay,

GAIEROVÁ, Nelly

Nelly GAIEROVÁ vl. jm. Cornélia Gaierová, provdaná 1. Peyerová, 2. Valentová (* 3. 10. 1908 Hradec Králové, † 30. 10. 1995 Praha)  – operetní herečka a zpěvačka-mezzosopranistka a altistka; manželka filmového podnikatele a úředníka Josefa Valenty (1895–po 1941?), který si sám zahrál ve fimu Filosofka Mája (1928). Její otec, c. k. rakouský důstojník, padl v 1. světové válce, matka byla výborná klavíristka a sestra na tomto nástroji koncertovala i s Českou filharmonií, bratr byl vynikající varhaník. Vystudovala zpěv u profesorky Doubravky Branbergerové na pražské Státní konzervatoři (1930). Po absolutoriu nastoupila pěveckou dráhu u operních scén v Ostravě (1931–32) a Plzni (1932–34). Od roku 1935 byla první subretou Velké operety v Praze, odkud přešla na začátku okupace do dvouletého činoherního angažmá v holešovické Uranii, aby se vyhnula nucenému angažmá v německé operetě. Po osvobození prošla postupně Divadlem 5. května a Divadlem V+W. Od roku 1955 působila nepřetržitě do odchodu do důchodu (1979) ve Státním divadle, respektive Hudebním divadle v Karlíně a Nuslích, kde svůj všestranný herecký a pěvecký projev s temperamentem, šarmem, noblesou a smyslem pro ironii zúročila ve stěžejních rolích klasického operetního repertoáru (Veselá vdova, Rose Marie), ale časem se prosadila v muzikálech (Loď komediantů, My Fair Lady, Žebrácká opera, Hello, Dolly!, Kabaret). Její životní rolí se zde stala titulní úloha dohazovačky Dolly Leviové v americkém muzikálu Hello, Dolly (1966). Současně s jejím příchodem do Prahy v polovině 30. let ji objevil film. Křest si odbyla hlavní rolí zpěvačky Darie Rovinské v sentimentálním melodramatu O. Kmínka Klub tří (1935). Podobnou úlohu barové zpěvačky a tanečnice Carmen si zopakovala po boku svého div. kolegy J. Pospíšila v dalším podřadném snímku O. Kmínka Její hřích (1939). K hodnotnějším filmům se dostala paradoxně za protektorátu (Tanečnice, 1943; Šťastnou cestu, 1943). Ačkoliv se v poválečných letech soustředila hlavně na jevištní činnost, znárodněný film ji až do pokročilého věku také poměrně hojně zaměstnával, byť jen zpočátku hlavně v menších dramatických rolích zámožných dam, rozuměj buržoazních paniček, s nimž režim právě účtoval, (Nevíte o bytě?, 1947; Vstanou noví bojovníci, 1950; Anna proletářka, 1952; Co řekne žena, 1958; Dita Saxová, 1967), anebo šlechtičen (Z mého života, 1955; Čas lásky a naděje, 1976; Šílený kankán, 1982; Fešák Hubert, 1984; Svatba upírů, 1993), elegantních manželek (Křížová trojka, 1948; Slovo dělá ženu, 1952) případně prostopášných matek (Stříbrný vítr, 1954) či barmanky (Ošklivá slečna, 1959). Změnu přinesla až uvolněná 60. léta, kdy po boku svých vrstevnic J. Štěpničkové, M. Glázrové, M. VášovéZ. Kabátová vytvořila dojemný portrét bývalé herečky a stále vitální a noblesní důchodkyně Aleny v Hanibalově psychologicko-nostalgickém snímku Hvězda (1969). Na tuto postavu jako by navázala o dvanáct let později úlohou někdejší operetní divy Sandry Kálajové, která svým nakažlivým elánem vnese rozruch do všedních a stereotypních dnů obyvatel domova důchodců, v Balíkově psychologickém snímku Konečná stanice, 1981. Naposled na film. plátně se objevila jako dáma ve vlaku ve zfilmování Hrabalovy prózy Příliš hlučná samota (1994). Velkou řadu rolí jí nabídla také obrazovka, a to jak v seriálech (Pan Tau, 1969–74; 30 případů majora Zemana, 1974–79; Milí Bakaláři, 1974; Létající Čestmír, 1983; Sanitka, 1984; Dobrodružství kriminalistiky, 1989; Pomalé šípy, 1993), tak zejména ve filmech, inscenacích, zejména pohádkách (mj. Půjčovna talentů, 1964; Vinobraní, 1972; Hračičkové a drak, 1974; Ivanka a Marijka, 1976; Nezbedná pohádka, 1976; O línem Honzovi, 1977; Švec Janek v pohádkové zemi, 1979; A na konci je začátek, 1981; O nejchytřejší princezně, 1987; Téměř růžový příběh, 1990; Zamilovaná, 1992; Divadelní román, 1994). Zahrála si i v dalších koprodukčních či zahraničních snímcích snímcích (Prag/Praha, 1992; Zkouška paměti/Prova di memoria, 1993). Spolunamluvila také loutkový seriál Míša Kulička (1973). Roku 1969 byla jmenována Zasloužilou umělkyní, Nadace Život umělce jí udělila cenu Senior Prix (1993) a za celoživotní herecké mistrovství obdržela Cenu Thálie (1994).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!