F. Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech

  

IX. Utváření novodobého českého národa - pokračování


1848

2.-12. června

V Praze probíhal za účasti zhruba 340 delegátů Slovanský sjezd, který se snažil po vzoru sjednocovacích hnutí v Německu (protiváha frankfurtského sněmu) a Itálii usilovat v duchu austroslavismu o sjednocení slovanských národů rakouské monarchie. Otcem této myšlenky byl chorvatský spisovatel a politik I. Kukuljevič Sakcinski; realizace se ujali K. Havlíček Borovský a L. Štúr. Účastníci sjezdu byli rozděleni do tří sekcí: I. sekci předsedal P. J. Šafařík (237 zástupců z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska), ve II. sekci byli Poláci a Rusíni (předseda K. Libelt, 61 členů včetně ruského anarchisty M. A. Bakunina), III. sekce zahrnovala 42 zástupců Jihoslovanů (Chorvatů, Slovinců, Srbů a Dalmatinců). Kongres (slavnostně zahájený na Žofíně F. Palackým) měl projednat čtyři hlavní otázky: 1. vytvoření spolku rakouských Slovanů; 2. vztah slovanských národů k neslovanským v Rakousku; 3. vztah rakouských Slovanů k ostatním Slovanům mimo Rakousko; 4. vztah rakouských Slovanů k neslovanským národům Evropy, zejména Němcům; byly odmítnuty myšlenky frankfurtského sněmu. Při jednání sjezdu se projevily rozpory zejména mezi stanoviskem Poláků (usilujících o obnovení Polska) a mezi austroslavistickou koncepcí většiny účastníků sjezdu. V den vypuknutí pražského povstání byl sjezd úředně rozpuštěn, zasedání bylo odloženo na neurčito, ale už se nikdy nesešlo. Jediným schváleným dokumentem zůstal Manifest sjezdu slovanského k národům evropejským, jehož autorství bývá spojováno s F. Palackým (ze dvou třetin), zbytek formulovali Polák K. Libelt, Čech F. Zach a Rus M. A. Bakunin.

7. června

Zemský vojenský velitel kníže A. Windischgrätz uspořádal v Praze na Invalidovně okázalou vojenskou přehlídku pražské posádky; příští den byla vyvezena děla na Vyšehrad a Petřín.

9. června

Moravský zemský sněm se usnesl na zrušení roboty dnem 1. července 1848 za mírnou finanční náhradu (reluici); většina robotních povinností byla na Moravě vykoupena již před rokem 1848. Usnesení sněmu potvrdil 8. července t. r. císař Ferdinand I.

10. června

V aule Karolina se sešlo pražské studentstvo, které prostřednictvím své deputace požadovalo po Windischgrätzovu zástupci arcivévodovi Karlu Ferdinandovi stažení dělostřeleckých baterií z Vyšehradu, Petřína a také vydání zbraní a střeliva pro jednotku legie; požadavky studentů byly odmítnuty. Podobně dopadla i deputace studentů o den později.

11. června

Přípravy k vojenskému pokoření Prahy vyvrcholily povoláním posil z Kutné Hory a Hradce Králové.

12. června

V dopoledních hodinách na svatodušní pondělí se konala za účasti přibližně 2000 osob "sbratřovací mše" na Koňském trhu (Václavském náměstí) u sochy sv. Václava na Novém Městě pražském; sloužil ji penzionovaný farář J. Arnold. Po ukončení obřadu se vydal dav dvěma proudy do Celetné ulice k sídlu vojenského velitele s úmyslem uspořádat Windischgrätzovi nějakou "kočičinu" a dosáhnout jeho odstranění. Před budovou došlo k šarvátkám mezi vojáky a Pražany, které přerostly v ozbrojené střetnutí. Během krátké doby vyrostlo v Praze několik desítek barikád. To znamenalo počátek pražského červnového povstání.

12.-17. června

Praze došlo k povstání (nebo též k svatodušním bouřím), k otevřeným ozbrojeným potyčkám na barikádách mezi povstalci (tvořili je zejména studenti, tovaryši, dělníci) a vojskem. Boje probíhaly ve dvou časových fázích: I. od pondělí 12. do středy 14. června se jednalo o pouliční boje (střediskem bojů se stala zejména část Starého Města v okolí Klementina, kde byl také improvizovaný štáb povstalců v čele s J. V. Fričem). Ukázalo se, že bez plánu jsou vybudované barikády bezcennou devizou v rukou povstalců (o většinu z nich se vůbec nebojovalo); II. fáze probíhala od čtvrtka 15. do soboty 17. června, kdy bylo staženo vojsko z ulic a přesunuto na levý břeh Vltavy, odkud (z výšin Hradčan a Letné) byl dělostřelectvem ostřelován střed města. Po dělostřeleckém bombardování města Praha 17. června kapitulovala. Proti přibližně 10 tisícům vojáků bojovalo nejvýše 3 tisíce povstalců; padlo 43 a raněno bylo 63 Pražanů.

13.-14. června

Brně propukly hladové bouře; proti rabování krámků pekařů a obchodníků s potravinami zasáhla národní garda.

15.-16. června

Do Prahy dorazily národní gardy z mnohých východočeských a středočeských měst, například Litomyšle (15. odpoledne), Vysokého Mýta (15. odpoledne), Kutné Hory (16. ráno), Kolína (16. dopoledne), Chrudimi (16. večer). Do bojů však nezasáhly (nebyly náležitě vyzbrojené) a při svém návratu byly na nádraží v Běchovicích u Prahy napadeny vojskem a odzbrojeny.

18. června

Nad Prahou a okolím (do vzdálenosti dvou mil, tj. asi 15 km) bylo vyhlášeno stanné právo a úřady zahájily rozsáhlé zatýkání a vyšetřování účastníků povstání; zároveň byla ustanovena vyšetřovací komise v čele s hrabětem F. Khevenhüllerem. Stav obležení byl zrušen 20. července, vyšetřování zatčených osob bylo zastaveno 15. září 1848 a většina z nich byla propuštěna (poslední zadržovaní byli osvobozeni v prosinci t. r.).

Ústí nad Labem se konala manifestace Němců ze severních Čech a ze Saska (za účasti 4-5 tisíc osob), na níž byl vysloven požadavek oddělené správy německých krajů a rozdělení českého zemského gubernia na českou a německou sekci se společným prezidentem, tj. požadavek na vytvoření zvláštního čistě německého správního celku (pozdějšího Deutschböhmen). Podobné manifestace se konaly také na dalších místech severočeského a západočeského pohraničí (například na Cínovci, v Chomutově, Mariánských Lázních, u Krupky).

26. června

Prezident českého zemského gubernia L. Thun rozpustil Národní výbor; zrušena byla i jednotka české národní gardy Svornost (jen dočasně) a o tři dny později také prozatímní vládní rada.

Vídeňská vláda zamítla Thunovu žádost z 24. června o svolání českého zemského sněmu na 4. července (původně měl zasedat již 24. června s tím, že volby měly být vykonány ve dnech 12.-14. června; pražské svatodušní bouře to však změnily). Tím bylo o dalším osudu českého sněmu rozhodnuto až do roku 1861.

22. července

Ve Vídni se sešel první rakouský ústavodárný říšský sněm; byl obeslán poslanci zvolenými v jednotlivých zemích nepřímými volbami pomocí volitelů (na každých 50 tisíc obyvatel byl zvolen 1 poslanec, volební právo bylo ohraničeno 24 lety). Na Moravě a ve Slezsku proběhly volby již v červnu, v Čechách až o měsíc později. Sněm měl 383 poslanců, z nichž téměř polovinu (138 poslanců) tvořili zástupci z českých zemí: z Čech bylo 55 českých a 35 německých poslanců, z Moravy 20 českých a 18 německých poslanců a ze Slezska 1 český a 9 německých poslanců.

23. července

Došlo k založení Kladenského kamenouhelného těžařstva (tvořili ho pražský mlynář V. Novotný, stavební podnikatelé V. Lanna a bratři Kleinové).

24. července

Na třetí schůzi říšského sněmu přednesl nejmladší poslanec, šestadvacetiletý H. Kudlich ze Slezska (z Úvalna), návrh na zrušení poddanství; jednání o Kudlichovu návrhu začalo 8. srpna, 31. srpna proběhlo hlasování. Z celkového počtu 354 přítomných poslanců hlasovalo 174 pro zrušení feudálních břemen za náhradu, proti bylo 144, hlasování se zdrželo 36 poslanců. Z českých poslanců hlasovalo pro náhradu 53 poslanců, proti 14 a zdrželo se 11 poslanců.

28.-31. srpna

Teplicích se konal sjezd zástupců německých měst, obcí a konstitučních spolků z Čech za účasti 112 delegátů 47 měst a obcí a 16 spolků převážně ze severních a severozápadních Čech. Sjezd se vyslovil pro politické a celní spojení s Německem a požadoval rovněž zrušení dosavadního zemského zřízení a zemských hranic a jejich nahrazení krajským zřízením podle národnostního principu. Předpokládal vytvoření dvou až tří německých krajů v severním pohraničí Čech a čtyř až pěti českých krajů ve vnitrozemí. Projekt předložený L. von Löhnerem nepočítal se spojením českých krajů v národní celek.

7. září

Plénum ústavodárného říšského sněmu schválilo konečný text zákona o zrušení poddanství a robotních břemen; císařem byl podepsán 9. září. Dovršil likvidaci středověkého feudálního systému.

7. října

Většina českých poslanců opustila revoluční Vídeň, kde vypuklo den předtím povstání; své odmítavé stanovisko k vídeňským událostem vyjádřili v prohlášení z 12. října (chápali ho jako nacionální boj proti Slovanům).

10. října

Z Brna odjela na pomoc Vídni početná výprava (asi 600 osob) brněnské národní gardy; vídeňské povstání se setkalo na Moravě (na rozdíl od českého politického tábora) s příznivým ohlasem, což bylo dáno dominujícím postavením představitelů německého národního hnutí v moravském politickém životě. Ne všechny ozbrojené skupiny však do Vídně dorazily podobně jako další oddíly z Brna (15. a 16. října). Do Vídně směřoval i oddíl olomoucké studentské legie a pomocné výpravy národních gard z Nového Jičína a Lipníka (ty byly 18. října zadrženy v Přerově vojskem a odzbrojeny).

Moravský zemský sněm se v Prohlášení moravskému národu plně postavil za říšský sněm, vládu a habsburskou dynastii.

14. října

Do Olomouce přibyl vídeňský císařský dvůr; císař s doprovodem uprchl 7. října z Vídně, aby se uchýlil pod ochranu olomoucké pevnosti.

22. října

Císařským patentem bylo zastaveno jednání ústavodárného říšského sněmu ve Vídni a sněm byl svolán (údajně z iniciativy F. Palackého) na 15. listopad 1848 do Kroměříže (dalším patentem z 10. listopadu bylo zahájení sněmu z čistě technických důvodů posunuto o týden, na 22. listopad).

29.-30. října

Brně vypukly velké bouře, demonstranti přepadali policejní strážnice a stanoviště finanční stráže, nedovoleně se ozbrojovali a dožadovali se odjezdu na pomoc Vídni. Vzbouřenci se při útoku na Bracegirdlovu strojírnu, která vyráběla zbraně, střetli s brněnskou národní gardou; došlo ke střelbě, výsledkem byli mrtví a ranění.

přelom října a listopadu

Ve Slezsku (v Bludovicích, na panství Šenov a na statku Hošťálková) došlo k rolnickým bouřím.

20.-24. listopadu

Chebu se konal sjezd důvěrníků německých měst, obcí a konstitučních spolků s cílem oživit činnost německých spolků v Čechách.

21. listopadu

Jmenována nová vláda v čele s knížetem F. Schwarzenberkem (švagrem knížete Windischgrätze); 27. listopadu se představila na kroměřížském sněmu se svým programem.

22. listopadu

V arcibiskupském zámku v Kroměříži bylo obnoveno jednání ústavodárného říšského sněmu; hlavním bodem se stal "návrh práv základních", tedy jednání o nové rakouské ústavě (z celkového počtu 29 navržených paragrafů jich bylo projednáno patnáct, návrh ústavy byl předložen 21. prosince k prvému čtení). Nová konstituce měla vycházet ze zásad francouzského a amerického liberalismu a zavádět řadu demokratických zásad: rovnost občanů před zákonem, zrušení šlechtických výsad, uzákonění všeobecné branné povinnosti, odstranění trestu smrti apod.

přelom listopadu a prosince

Z iniciativy českých liberálů byl založen na kroměřížském sněmu tzv. Slovanský klub, který počtem 120 poslanců (tj. zhruba jedné třetiny sněmu) se stal nejsilnějším sněmovním uskupením; předsedou byl A. Strobach.

2. prosince

V arcibiskupské rezidenci v Olomouci abdikoval císař Ferdinand I. (druhý a poslední Habsburk, který dobrovolně odstoupil, předtím v roce 1555 v Bruselu Karel V.) a na trůn dosedl jeho osmnáctiletý synovec, arcivévoda FRANTIŠEK JOSEF I. [1848-1916], jehož otec František Karel se zřekl nástupnictví. Odstupující císař odjel téhož dne na Pražský hrad, který se stal po dobu dalších 27 let jeho sídlem. Nový císař vládl rekordních 68 let; byla to doba převratných společenských přeměn, zániku feudalismu a nástupu kapitalismu, dovršení průmyslové revoluce a nové vědecko-technické revoluce, prosazení parlamentarismu, ale také rostoucích národnostních antagonismů v mnohonárodnostní monarchii.

5. prosince

Vydán Prozatímní zákon odvodní, jímž vláda žádala nové zvýšené odvody k vojsku, aby mohla doplnit a případně i zvýšit stavy armády, bojující v Itálii a Uhrách; dosavadní úlevy studentů byly zrušeny. Na mnoha místech došlo ke srážkám s vojskem (Chomutov, Žatec, Kraslice, Litomyšl).

29.-31. prosince

Praze se konal sjezd odboček Lípy slovanské, kterého se zúčastnilo 79 delegátů zastupujících 36 filiálek z českých zemí (z toho 2 moravské spolky); od 1. ledna 1849 začal vycházet pod redakcí K. Sabiny a V. H. Vávry tiskový orgán spolku Noviny Lípy slovanské. Spolek ovládla radikální skupina.


Dějiny zemí Koruny české v datech vydalo nakladatelství LIBRI.